LIVE: Incognito ani po 30 letech neztratili šarm a hravost

INCOGNITO

Bluey založil Incognito před neuvěřitelnými 32 lety, přesto kapela má svému věrnému fanouškovi stále co nabídnout. Klíčem k dlouhověkosti je kromě dobrých písní také generační odměna členů skupiny. Benjamíny desetičlenného bandu jsou „blbnoucí“ bubeník a perkusionista, díky kterým i samotný lídr na pódiu působí velmi vitálně. Úspěch se dostavuje i díky jakési konzervativnosti, která se vyznačuje tím, že veškerý repertoár kapely zní dost kompaktně, ať už se vznik písní datuje do poloviny 90. let nebo do roku 2012.

Diváky a posluchačsky nejatraktivnější jsou místa u mikrofonů. Do stověžaté zavítala trojice kvalitních vokalistů: Natalie Williams byla jasným miláčkem publika. I když na sólový zpěv dostala nejméně prostoru, nejsilnější moment večera patřil právě jí. Blýskla se v pomalejší skladbě Inside My Love, do které zapašovala výzvu a poděkování v jednom, za to že návštěvníci Lucerna Baru chodí kouřit mimo sál. Největší hity kapely jako Still A Friend of Mind nebo Always There, ale i novinku Ain't It Time dokonale odzpívala Vanessa Hayness. Zhostila se i začátku desetiminutovky věnované Steviemu Wonderovi. Jeho verzi Don't You Worry 'Bout a Thing přednesla ve velkém stylu á la Mary J. Blige. Poctu motownské legendě dokončil vokalista Mo Brandis. Jeho verze hitu As však postrádala soulovou hloubku. Mo klouzal po povrchu a celá kapela ji zabalila do Incognito hávu, který ji sice úplně nezostudil, ale ani příliš neslušel. Brandis, který měl i roli šaška a roztleskávače, vynikl naopak v singlu Goodbye to Yesterday, jenž pochází z poslední desky Surreal. Nejvíce skladeb zaznělo právě z nejnovější nahrávky a z jejich letitého bestselleru Positivity (1993).

Kromě balady As bychom funkujícím Britům mohli vytýknout snad až přílišnou dokonalost a snahu předvádět se za každou cenu. Je úžasné, pokud muzikanti dokážou "prodat" svůj um. Jenže členové Incognita měli potřebu exhibovat téměř v každé skladbě a s přibývajícím časem už to začínalo být únavné. Přesto k nejpůsobivějším okamžikům patřil moment, kdy se uprostřed Still A Friend Of Mind muzikanti vystřídali a každý kromě dechařů se chopil jiného nástroje. A i v tomto obsazení fungovali jako švýcarské hodinky pod taktovkou v této chvíli rapujícího Blueyeho.

Atmosféra, jakou vytvořili fanoušci v "malé Lucerně", ve skromnější formě připomínala české fanouškovství dalších Ostrovanů Depeche Mode. Je jedno, co kapela zrovna nahrála, ale kdykoliv přijede, přijde ji podpořit silná základna, která zná texty a baví se na sto procent.

text a foto: Daniel Maršalík