LIVE: Hledání spasitelů s Take 6

TAKE 6, NOTHING BUT SWING
Národní dům na Vinohradech, Praha
7. 11. 2012

Po úvodním slově nastoupilo slovenské trio svazující se názvem Nothing But Swing v doprovodu svého hosta - amerického saxofonisty Scotta Hamiltona. Během jejich hodinového vystoupení kapela předvedla sadu jazzových standardů, ale na odnož jazzu, kterou si umístila do názvu, striktně nedošlo. Nic proti, jen by bylo pro příště dobré upozornit moderátora, aby kapelu nepředstavoval jen na základě názvu.

Zvukově to pánové neměli lehké. Majakovského sál má vlastní akustiku, kterou lze s trochou umu využít i bez nazvučení. O to větší je ale problém nazvučit kvarteto muzikantů - jakkoliv potichu hrají - tak, aby se sálem nesl kompaktní zvuk jak při společném hraní, tak při sólech jednotlivců. Před dvěma lety bojoval zvukař s hostem, houslistou Stanem Palúchem dlouho, ale letos mu na přijatelný zvuk stačila první skladba. Po ní získal kontrabas Róberta Ragana konečně dynamiku i objem. Jelikož trio nejede se svým hostem žádnou tour, lze bezesporu obdivovat, jak se triu podařilo při ojedinělém koncertu přizpůsobit jeho stylu. Zvuk linoucí se z jeho tenor saxofonu byl přesný a pevný, ale i vzhledem k zaměření akce až přespříliš standardní. Díky tomu se v sále nepodařilo zcela utvořit atmosféru typickou pro jazzový klub, kde by vystoupení kvarteta slavilo daleko větší úspěch.

Po nemalé pauze na pódium nastoupila šestice vokalistů z Take 6. Už v úvodu ale čekalo nemilé překvapení. Nazvučení mělo k ideálu daleko nejen v úvodu, ale téměř po celou dobu jejich koncertu. A pánové navíc vypadali trochu přešle. Ve spojení s jejich pravděpodobnou oslavou znovuzvolení staronového amerického prezidenta jistě odpustitelná situace, ale po téměř bezchybném vystoupení před dvěma lety šlo o mírné prozření z dokonalého obrázku jinak kritiky i veřejností uznávaného tělesa.

Program se od minula tolik nezměnil, ze začátku sice zazněly 2 skladby z 3 měsíce starého alba One, pak ale program vesměs kopíroval ten předloňský zaměřený na průřez celou třicetiletou kariérou vokálního uskupení včetně žánrového rozptýlení jednotlivých skladeb. Došlo tak jak na kapelní "hity", tak i na jazzové standardy, reinterpretaci filmové hudby či oblíbené medley hitů interpretů, u kterých se jednotliví vokalisté inspirovali. Letos s daleko větším důrazem na Michaela Jacksona, kterého má v oblibě baryton Khristian Dentley, nejnovější člen Take 6.

Oproti minulému vystoupení tentokrát došlo i na zpěv s hudebními podklady, což ale vzhledem k technické nedokonalosti nazvučení mělo poměrně zhoubný důsledek. Nejhůř se to projevilo v přídavku, skladbě Sing a Song původně od Earth, Wind & Fire, kdy měla ona skladba cíl rozbouřit a roztančit publikum, k čemuž ale díky nekonzistentnímu zvuku došlo jen sporadicky. Vrchol vystoupení Take 6 tak nastal v poslední skladbě před přídavkem, té s názvem So Much 2 Say ze stejnojmeného alba z roku 1990. Tato ďábelsky rychlá píseň s sebou totiž nesla i prostor pro naprostou improvizaci. Té se zhostila pouze polovina sextetu, díky čemuž si zvukař lépe dokázal poradit s jejich sladěním a konečně se dostavila kýžená a po minulém vystoupení tolik očekávaná husí kůže.

Je nadmíru chvályhodné, že sem organizátoři Festivalu swingové hudby dotáhnou opravdovou špičku žánru, jakou Take 6 bez jakékoliv diskuse jsou. Vždyť i v publiku byli vidět vokalisté ze sborů a vokálních těles z celé republiky hledající inspiraci pro své vlastní sebezdokonalení. Bohužel jsou organizátoři spjati s prostorem Národního domu na Vinohradech, který opravdu není lehké ideálně nazvučit. 7. listopadu roku 2012 se to úplně nepovedlo.



text: Viktor Mašát, foto: olapokorna.rajce.idnes.cz (2010)