Nadílka CD recenzí, vol. 1

CHUMBAWAMBA
GET ON WITH IT LIVE
Warner Music
14 trax / 47:50 min

Další (tentokrát akustická) směsice popu, politiky a revoluce.

Chumbawamba svými písněmi vždycky klamala. Šlo (a stále jde) především o partyzánský čin vůči nahrávacím společnostem, línějším rádiovým programátorům, které uchlácholily líbivé melodie a svůdné ženské nápěvy. Takové, za něž by se nemusela stydět ani Annie Lennox. Akustická nahrávka nepostrádá právě to, co Chumbawambu charakterizuje téměř 20 let. Ještě v minulé dekádě kritické texty upozaďovala vlna elektrických kytar, dechových nástrojů či naprogramované elektroniky. V komorním sále za doprovodu španělky, akordeonu a houslí je však revoltující hlas nepřeslechnutelný. Sborově se tu deklamuje o živitelích svobody, anglické pracující třídě (Song On The Times z roku 1860). Mně však pořád vrtá hlavou, co má současná britská sociální politika společného s neutěšitelnou dobou staré Anglie Charlese Dickense. Načež mé myšlenky rozfouká svižná Timebomb. Kapelou citovaný básník Charles Baudelaire hlásá: "Nechcete-li být nevolníky a mučedníky času, opíjejte se, neustále se opíjejte! Vínem, poezií, ctností – čím vám je libo!"

Lukáš Král




















MY MORNING JACKET
KONOKOS
SONY BMG
21 trax / 123:02 min

Jak dlouho trvají emoce?

My Morning Jacket pocházejí z Kentucky, hudební krajiny country, rhytm and blues. Od roku 1999, kdy debutovali s The Tennessee Fire, stačili shromáždit materiál na další tři studiová alba (At Dawn, It Still Moves, Z). A konečně letos se stal jakýmsi vyvrcholením v jejich tvorbě záznam koncertu ze sanfranciského sálu Fillmore, který hned nato podpořilo filmové DVD. První ze dvou disků otevírá trojice skladeb z loňské studiovky Z. It Beats 4 U, ze které vyčnívá dramaticky funkující basa, zaujme na první poslech. Výborná práce mistra zvuku Boba Ludwiga. Podobně je tomu v následující Gideon. Ta zase poukazuje na osobnost zpěváka Jima Jamese, který se na záznamu místy přiblíží projevu stadionového Bona Voxe (Anytime) i duševní krajinou bloumajícího Neila Younga (The Way That He Sings). Sympatické, nepodbízivé. Okonokos obecně není albem na první poslech. Zejména písně, které lze pomyslně zařadit do škatulky progresivní rock (Dondante, Run Thru), přímo vybízejí k opětovnému přehrání. Což při poslechu živého alba, aniž byste přitom ztratili kontinuitu, není zrovna snadno proveditelné. Jinak však jde o desku, která je jako vypálená k poslechu v právě probíhajícím trudomyslném podzimu. Slunce vykoukne jen zřídka, listí ze stromů již opadalo a člověk má tak daleko více prostoru zaobírat se sám sebou. Jak dlouho trvají emoce? Dlouho. Na čas přitom zapomenete.

Lukáš Král




















CHRIS REA
THE ROAD TO HELL & BACK
Universal Music
10 trax / 68:39 min

Cesta k peklu mainstreamu a zpět.

Je to překvapivé, ale pětapadesátiletý britský kytarista a zpěvák Chris Rea po čtvrt století trvající sólové kariéře vydává vůbec první živé album. Navíc by záznam z jeho letošního Farewell Tour mohl být jeho posledním v podobě, v jaké si získal i v Čechách velké množství příznivců. Tenhle trochu nenápadný muzikant patří k několika málo umělcům, jejichž hlas a zvuk nástroje lze v dnešní záplavě bezpohlavní a podobně znějící hudby celkem bezpečně rozeznat. Koncertní záznam ukazuje, jak Rea mistrně balancuje na hranici mainstreamu (Josephine), osobitého blues rocku (Somewhere Between Highway 61 & 49) a inteligentní zábavy (Let´s Dance) tak, aby nebyl neznámý pro posluchače běžných rádií, ale na druhou stranu se nenechal semlít neúprosným showbusinessem. A živé raní si zjevně užívá on i jeho posluchači, kterým servíruje i dvě více než osmiminutové a dvě desetiminutové verze svých hitů. Teda muzikantsky se v nich zase tak moc neděje, ale jejich autor v nich s přehledem po celou dobu udržuje napětí a zvláštní posmutnělou náladu. Další tvorba Chrise Rey prý bude o něčem jiném, jeho další album údajně jen s třemi hudebníky místo kapely má být gospelové, bluesové a více písničkové. Také prohlášení, že následující koncerty budou v trochu jiném stylu než dosud, zvyšuje hodnotu a zajímavost tohoto živáku.

Roman Jireš




















RICHARD MÜLLER
ČO BOLO, BOLO
Universal Music
33 trax / 144:28 min

Body? Nedám!

Z historie známe mnoho výběrových desek vzniklých jen jako plnění povinností vůči vydavateli, často bez zásahu tvůrců, které jsou dobré leda tak jako dárek pro nečekanou návštěvu. Jsem proto rád, že Richard Müller svůj závazek vůči vydavatelství, ze kterého odchází, neodfláknul. Jeho podobu si ohlídal a dokonce na něj zařadil dvě skladby z alba 44, které si už vydal sám, a dosud nezveřejněnou píseň Čo bolo, bolo natočenou se studiovými muzikanty ve Spojených státech. Chronologicky seřazené písně od nahrávky Nepoznaný z roku 1984 trochu kopírují Müllerův nedávný výběr Retro a opět dokazují, že se tenhle nepřeslechnutelný (i když technicky nijak výjimečný) a nepřehlédnutelný (kvůli svým skandálům i dvoumetrové výšce) zpěvák vždy uměl obklopit šikovnými spolupracovníky. Ať už to byli muzikanti z novoromanticky načichlé kapely Banket, plejáda špičkových slovenských a amerických muzikantů na jeho sólových projektech, textaři Horáček z Filipem nebo Petr Hapka. Také by se nemělo zapomínat, že spoustu skvělé soulem a šansonem ovlivněné hudby a textů si Müller napsal sám. Každopádně jsem rád, že výběrové desky se v tomto časopise hodnotí jen písemně, protože bych si asi pár bodů musel v tomhle případě půjčit od svých méně shovívavých kolegů.

Roman Jireš




















ROD STEWART
STILL THE SAME... GREAT ROCK CLASSICS OF OUR TIME
SONY BMG
13 trax / 46:41 min

Obchodník s nakřáplým hlasem.

Letité rockové šlágry v podání hrdiny britského bulváru se prodávají více než dobře, takže chlápek, který se kvůli image vydává za Skota, přestože se narodil v Londýně, bude mít zase na kadeřníka. Bohužel, dvaašedesátiletý milovník fotbalu se během své kariéry více staral o svoji peněženku, účes a přítelkyně, než o svůj umělecký růst, a tak byl majitel originálního nakřáplého hlasu schopen ledasčeho. Po poslední sérii výletů do světa swingové klasiky a poprockovém albu Human na nabubřele nazvané desce oprášil rockovou klasiku a vytvořil kolekci jako stvořenou pro kulisu do kavárny nebo na večírek pro starší a pokročilé. Je celkem legrační v této směsi melodií slyšet písně, které Stewart přebral od kolegů s podobně „nemocným“ hlasem (Bonnie Tyler, Dan McGafferty...), ale jinak je vše na svém místě. Stewart je za podpory solidních sboristek nezaměnitelný, špičkoví studioví hudebníci se činili a deska celkem nevzrušivě plyne k závěru. Jen provařený cajdák Love Hurts si tenhle načepýřenec mohl odpustit, stejně jako předělávku Dylanova If Not For You, se kterým se už před lety lépe poprala Olivia Newton-John. Co bude dál? Třeba se ještě někdy obloukem vrátí k bluesrocku, kterému se věnoval ve skupině Jeffa Becka a s kapelou Faces.

Roman Jireš




















NITZER EBB
BODY OF WORK
Mute / EMI
33 trax / 155:15 min

Get up and dance!

Jestliže někdo představuje krystalicky čistou esenci stylu zvaného EBM, pak to jsou právě Nitzer Ebb. Jejich původní vzorec řízné elektroniky byl jednoduchý, ostatně jako všechny originální koncepty: propracovaná rytmika plus dominantní basová linka plus minimalistická melodie se špetkou funky. To celé umocněno přímočarým hrdelním zpěvem Douglase McCarthyho dává ve výsledku úderné kompozice, k jejichž odkazu se hlásí veličiny typu Nine Inch Nails a Wiliam Orbit. Dvoudílná kompilace Body of Work představuje průřez pěti alby tohoto dua z let 1986–1995 doplněný o remixy. S postupem doby přibylo nejen slavných producentů (Flood, Alan Wilder), ale i aranžérských fíglů a dalších nástrojů. Tím Nitzer Ebb ztratili trochu na přesvědčivosti, přesto se dá říct, že skončili v nejlepším. Jisté je, že to nejlepší poskládali na tuhle kompilaci tak, že vám při jejím poslechu bude židle malá.

Karel Hron