RECENZE: Phoenix natočili svůj druhý hollywoodský film

PHOENIX
BANKRUPT!
Supraphon
10 trax / 40:33

Čtveřice Francouzů se prosazovala opravdu pomalu. Výrazněji zaujala až se singly z druhého alba Alphabetical před devíti lety. Následující deska se nesla stále v duchu pohodového indie popu, v němž hrají prim kytary. Teprve až s Wolfgang Amadeus Phoenix tento bájný pták povstal z popela a majestátně roztáhl křídla. Úspěch písní Lisztomania a 1901 ocenili kritici i rozrůstající se zástupy fanoušků.

Svoji pozici si přitom vybudovali tak nějak mimoděk, s alternativním pohledem vůči britským Coldplay nebo americkým The Killers. A i když lze čím dál více sledovat podobné tendence a směřování, ve své tvorbě stále ponechávají lehkost a příjemnou nálada odkazující k francouzským kolegům Air nebo Daft Punk. Ostatně druzí jmenovaní byli často zmiňovaným interpretem ve spojitosti s očekávaným vystoupením na kalifornském festivalu Coachella.

Bankrupt! více než kdy předtím připomíná elektronické duo robotů. Elektronika v popředí - dříve hojně používané exotické tóny kláves nahrazeny melodiemi evokujícími asijskou kulturu a klasické bicí také ustoupily do pozadí. Vše je navíc protknuto náladou osmdesátých let. O prvcích ovlivňujících konečnou podobu alba lze však polemizovat. Podle samotné kapely bylo původních vlivů několik a striktní odkaz k již zmíněné Asii není jednoznačný. Kromě této konotace, vycházející z evropského vnímání východní kultury, lze nalézt v písních spojitost i s Itálií (Drakkar Noir) nebo severozápadní Afrikou (Trying To Be Cool). Při detailnějším poslechu se tato rozličnost jeví více jako nezáměrný pokus o vytvoření originální hudby. Phoenix rozjeli hru, jejíž pravidla nemají zcela pod kontrolou, a dochází k nedorozuměním, která potvrzuje například motiv K-dramatu (korejské televizní minisérie) ve videoklipu Entertainment. Ten je sice ve výsledku efektní a zábavný, ale zároveň i matoucí. Na albu je slyšet mnoho vlivů a kapela tak lehce ztrácí svou tvář. Tato tendence však naštěstí není dostatečně silná a skupina dokázala prosadit své nápady, díky čemuž prostředek stopáže protíná sedmiminutový titulní track, připomínající dvojdílný Love Like A Sunset na minulém albu.

Byť se může zdát novinka Amadeovi podobná, nezní tak přesvědčivě. Phoenix dělají pop. Je stále kvalitní, zábavný a ne tak prvoplánový jako u jejich angloamerických kolegů. Přesto je vidět, že se ve společnosti velkých jmen až příliš zabydleli. Je to asi tak, když nadějný evropský režisér jede točit do Hollywoodu, prvním snímkem si zcela získá publikum, ale druhým, s nímž musí potvrdit své kvality, se snaží zavděčit všem a pod tlakem vytvoří "jen" dílo dobré, nikoli však autentické a obhajitelné.

BEST TRAX: Entertainment, The Real Thing, Don´t
ZKUS TAKY: Phoenix - Wolfgang Amadeus Phoenix, Coldplay - Viva La Vida, Air - Talkie Walkie

Ondřej Bambas
5/7