LIVE: Střídmý Joe Cocker provedl O2 Arenu všemi krásami světa

JOE COCKER
O2 Arena, Praha
19. 5. 2013

Charismatický a zapamatovatelný chraplák a známé písničky v repertoáru Joe Cockera plus fakt, že i jeho nové skladby zní povědomě a chytlavě, i pokud je vůbec neznáte - to vše předznamenávalo kvalitní večer. O2 Arena byla návštěvníky příjemně zaplněná (dle pořadatelů dorazilo na pět tisíc lidí) a atmosféra tu panovala přátelská a umírněná. Možná až trochu vlažná a všední, tedy až do chvíle než zazněla pecka The Beatles Come Together.

Obecně se dá říct, že koncert byl neskutečně skromný a komorní, divák by si až přál si ho užít v nějakém zakouřeném klubu, ne v obří a sterilní hale. Nerušivé projekce (dá-li se to takto vůbec nazvat, spíše šlo o neutrální pozadí a ke konci o pár světel), Cockerovo profesionální soustředění na hudební projev, který nezdržoval žádnými hvězdnými manýrami či zbytečnými proslovy, intimita některých písní a skutečnost, že se zpěvák na obrovském pódiu i s celou kapelou a doprovodnými vokalistkami trochu ztrácel - všechno dohromady působilo vkusně a důstojně.



















Některé balady jako nová You Don't Need a Million Dollars se vážně povedly a naplnily prostor tím správným a poctivým patosem. Jenže jindy, jako tomu bylo v případě You Are So Beautiful Billyho Prestona, hraničily lehce s kýčem a nenáročnou líbivostí. Publikum ale nadšeně přijalo a odpustilo i tyto slabší momenty a aplaudovalo s postupem koncertu víc a víc, ať se hrálo cokoliv - Unchain My Heart, With a Little Help From My Friends či poslední Cry Me a River (což jsou mimochodem všechno covery a právě ty Joe Cocker umí nejen předělat a interpretovat, ale maximálně z jejich popularity těžit naživo). Jen to kouzlo mixování rock'n'rollu s gospelem, soulem, popem i blues a dalšími žánry se na živém vystoupení trochu vytratilo a písně se slévaly do sebe.




Výborně v kontextu starších a převzatých věcí vynikla hlavně novinková píseň Fire It Up, kterou publikum nejdřív nadšeně roztleskalo, aby vzápětí právě tato skladba zvedla ze židle (koncert byl pouze na sezení) první nedočkavé tanečnice. Gradace jednotlivých skladeb a všechna ta sóla, delší intra a outra vůbec přiměla postupně téměř všechny opustit sedačky a jít v samotném závěru show k pódiu.

• RECENZE: Joe Cocker hýří energií jako za mlada

Celkově šlo o střízlivé vystoupení plné pohody a dobře odvedené práce. Vystoupení se asi nestane koncertem roku nebo nezapomenutelným životním zážitkem návštěvníků, ale není mu popravdě co vyčíst. Joe Cocker se jako umělec obecně nesnaží o přílišnou náročnost a navozování jakési katarze u posluchačů nějakými životními poselstvími, chce primárně pobavit - zahrát pár "rokenrolů" a pár smutných písniček (z nichž půlku předem znáte, i kdybyste v životě o Cockerovi neslyšeli). To potěší jednoduše každého, kdo má uši. Fakt, že tohle někdo zvládne dělat po celou dlouhou kariéru a nezní levně a podbízivě, si ten potlesk vestoje zaslouží.

text: Lucie Malá, foto: Vojtěch Kubec (musicserver.cz) {vypnoutlink:Lucie}