LIVE: Premiéra Portishead beze slov objala Prahu

PORTISHEAD, SAVAGES
Tipsport Arena, Praha
19. 6. 2013

Celá skupina kolem Beth Gibbons během koncertu podle očekávání nepromluvila směrem k publiku jediné slovo, jednala nenuceně, civilně, naopak se dá říct, že na koncert až odtažitě a uzavřeně. To ale v jejich případě nelze hodnotit jako negativum - kapele jsou všechny tyto atributy vlastní a to, co a hlavně jak odehráli, dokonale vystihlo jejich vlastní osobnost, image a pověst. V dnešní době vyprázdněných hesel a naučených frází a pozdravů na koncertech neuvěřitelné. Jako by se snažili Portishead sdělit vlastně to, že přece nestojí za takovou pozornost, čímž si tu pozornost naopak získali.

Ač se nezdálo příliš prozíravé uvést Portishead ve velké Tipsport Areně, publikum tito bristolští pionýři trip hopu nakonec přilákali. Punc premiéry nalákal důstojný počet diváků, i když předkapela, post-punkově ladění Savages, ještě stála před zoufale nezaplněným hledištěm a čelila vlažnému přijetí těch několika dochvilných diváků. Většina po uveřejnění přesného programu měla jasno - dorazila až lehce po deváté, kdy měly vystoupit hlavní hvězdy.

Setlist Portishead tvořil průřez jejich tvorbou, přičemž prostřední eponymní deska byla zastoupená znatelně nejméně. Došlo tak jak na známé písně Sour Times či Glory Box z debutu Dummy, na které diváci v jejich průběhu reagovali nejvíce nadšeně, tak na kousky z poslední desky Third, které teprve dovolily kapele naplno ukázat, jakáže esa si zastrkala během kariéry do rukávu.

• FOTOREPORT: Portishead poprvé v Praze

Skladby jako nekompromisní nářez Machine Gun, ultrabolestivá a zároveň smířená The Rip nebo neuchopitelné lamento Silence, které přetvořily trip hop jako žánr a definovaly jeho chápání a budoucnost v 21. století, tvořily nezaměnitelné jádro celého vystoupení. Čistý a precizní zvuk jednotlivých skladeb dovolil návštěvníkům zažít si sofistikované detaily písní i naživo, protože všechno znělo v podstatě jako ze studiovek.

Koncert byl bez vší pompy doprovázen pouze projekcí, která sestávala z animací a připravených záběrů i živých momentů a jejich vizuálních modifikací, zkrátka z her s obrazem obecně. Kapela se nikdy nesnažila dělat prvoplánovou show a cirkusácké vylomeniny, takže i tato úsporná verze odpovídala konceptu. Může se to zdát nepodstatné, ale i touto stránkou se Portishead právě zásadně odlišují od svých (nejen) triphopových kolegů. Středem pozornosti u nich je jen a jen procítěná hudba.

• TOP 10 nejlepších trip hopových songů

Portishead nejsou příliš sdílní, ale povedlo se jim během vystoupení sdílet a sdělit možná víc, než ledasjakému interpretovi za celou kariéru. Přivezli nefalšovanou a neprefabrikovanou bolest, úzkost a nesnesitelnou tíži bytí. Zároveň jejich vystoupení nenavádělo k hromadným sebevraždám - Portishead ve své depresi rozdávali naději, katarzi a očistu. A také objetí, která věnovala zpěvačka Beth Gibbons divákům v prvních řadách, působila v kontrastu s introvertním vystoupením naopak mocně a sugestivně.

Momentů jako závěrečná We Carry On nebývá na koncertech mnoho. A to nemluvíme o tom, kolik je koncertů, na kterých si divák uvědomí, že hudba interpreta se dá chápat ještě jinak a nově, protože přesně to u Portishead nastalo.

text: Lucie Malá, foto: Jiří Vacek {vypnoutlink:Lucie}