LIVE: Vzpomínka na koncert Rogera Waterse v roce 2002

ROGER WATERS
Paegas Arena Praha
10. 6. 2002

Malou totalitní vsuvku. V osmaosmdesátém, pouhý rok před odletem bolševika do pekel k Rudému satanovi, mě odvážná svazácká organizace národního podniku Fatra Napajedla požádala, zda bych nezajistil na videu k promítnutí The Wall. I učinil jsem tak, díky svým kontaktům na podzemní burzovní hnutí v Ostravě. Koukli jsme se, společně, pokochali, pokecali a druhý den se nestačili divit. Jakýsi zběsilý milicionář (asi čučel přes okno) letěl hned ráno na partaj, že prý se za peníze dělnické třídy pouštěl zkažené mládeži jakýsi propagační film s fašistama. No a já musel narychlo vypracovat vyděšeným svazákům elaborát pro jejich rodnou Stranu, že Pink Floyd vlastně jsou jakýmsi trojským koněm socialismu v lůně imperialistické Británie a soudruh se mýlí. K popravě mládežníků tedy nedošlo. Připomínám ještě jednou - psal se rok 1988!

Před koncertem samotným jsem se potměšile bavil tím, jak neřešitelný problém vyvstal před pořadateli, když efektové bedny postavili zvukaři jinam, než pražští koumáci předpokládali. Zřejmě bylo nad jejich rozoumek shrnout plachty ze zakrytých sedadel a usadit tam lidi, kteří měli lístky pod a těšně vedle repráků. nakonec si diváci pomohli sami a Pepíci jenom v úžasu civěli. Dovětek: bohužel, jak jsem si (14. 6.) přečetl v MF Dnes, tak část postižených diváků rezignovala a odešla. Takže spíš než k smíchu, je tato neschopnost pořadatelů k pláči.

K obsahu koncertu. Kdo vlastní 2CD nebo DVD In The Flesh Live, zachycující stejný koncertní program v jeho americké podobě z roku 1999, má až na pár výjimek před sebou playlist pražské show na dlani. Začátek patřil bloku z The Wall, otevřenému titulní skladbou celého turné. Samozřejmě nechyběla povinná halekačka Another Brick In The Wall Part2, jímavá Mother, úvodní část završil protestsongový dovětek z Final Cut - Get Your Filthy Hands Off My Desert. Na pódiu se pak dvacet minut producírovala "Zvířata". Pocta Sydu Barrettovi, tak by se dalo nazvat dalších 40 minut, s olejovou psychedelickou zvuko-obrazo-malbou Set The Controls For The Heart Of The Sun z roku 1968 a takřka kompletním přehrání lepé Wish You Were Here. Jeden z emočních vrcholů koncertu. Projekci mladé krásné tváře Syda v emotivním závěru překryl dvoumetrový točivý démant, vrhající do prostoru ostré odražené paprsky bodových reflektorů. Shine On You Crazy Diamond...

Druhou část po přestávce otevřela Odvrácená strana měsíce: klouzavá Breathe, Time s nebesky velebným kytarovým sólováním a hardrockově dusavá Money. Ze sólové Watersovy tvorby, jež vesměs vychází z hudebního vzorce The Wall, dominovaly kusy z Amused To Death, zejména velebombastická Perfekt Sense (Parts I & II) a intimní It´s A Miracle. Finálovou extázi v podobě Brain Demage a Eclipse, jimiž končí Dark Side Of The Moon, završila jak jinak, Comfortably Numb z The Wall s předlouhým střídavým i souzvučným sólováním dvojice White - Kamen.

Roger Waters také nakonec předvedl, jakým skvělým manipulátorem davů je, když na jeho nenápadný pokyn asistenti pustili v samém závěru před sedící vipáky juchající mládež , ta strhla davy dalších, a pak i seladoni "spontánně" povstali a vytvořili Mágovi rozbouřenou stafáž u jeho bot.
Nenápadný přídavek Flickering Flame o lidské svobodě a lásce neměli jinou úlohu, než před rozchodem domů přitlumit orgasticky rozvášněné publikum.

K muzikantským výkonům: Watersův hlas je hned již trochu pošramocen věkem, to dá rozum, na sílu jeho sdělení však příroda neměla sebemenší vliv. Na basu se chvílemi celkem pěkně rozjel, párkrát i zasóloval. Nejefektnějším prvkem soundu byla bezesporu trojice famózních zpěvaček, opravdu se mi příčí říci doprovodných. Z dokonalosti jejich pěveckých partů šla chvílemi husí kůže. Královnou tria byla bezesporu PP Arnold, pohybující se ve vrcholných patrech pop music již od poloviny šedesátých let, kdy začínala vedle Tiny Turner. Dvojice sólových kytaristů se skvěle doplňovala a vymezený gilmourovský prostor naplnila s invencí. K hladkému houslovému tónu Snowyho Whitea (již od roku 1976 jako první host doprovázel PF na koncertech) vytvářel zdrsněný kontrast Chester Kamen. Trochu upozaděný Andy Fairweather střídal kytaru s basou, podle potřeb šéfa. Sound kořenil i saxík Norberta Stachela, rytmickou podezdívku spolehlivě odbouchal Graham Broad. Zdvojené klávesy obsluhoval Rogerův synek Harry, ten se soustředil na samly, efektory a kila. Náročnější party, zejména elektrifikovaného piána, oddřel však takřka neviditelná Andy Wallace.

Světelná show byla nadprůměrná, doprovodné projekce posilovaly vyznění hudby a místy ji dodávaly další rozměr, sem tam pozorné oko zaregistrovalo i fíky typu pomalu se sunoucí družice na obloze a další srandičky. Bonbónkem pro fajnšmekry bylo i to, že Gerald Scarfe přimaloval speciálně pro Waterse pár svých nezaměnitelných animovaných sekvencí.

Mám-li srovnat Pink Floyd před osmi lety na Strahově a Waterse dnes, obé se mi líbilo stejně. Tam i tam perfektní zvuková, jevištní i muzikantská prezentace, přesně v intencích daného repertoáru. U Waterse body navíc a vokalistky a nahuštěnější repertoár, u Pink Floyd za některá Gilmourova space autentická sóla.

Pokud něco v pondělí chybělo, byla to pro většinu Hey You, já osobně bych si dal pár mňamek z Meddie. Ovšem, to už by chudák Waters mohl přehrát rovnou všechno, aby se zavděčil všem.

Neodpustím si závěrem výpad proti některým hnidopišským recenzentům z denního tisku. Jestliže Ondřej Bezr v LN napíše "Vystoupení Rogera Waterse, zakladatele Pink Floyd, hudebně nadchlo, ale nepřineslo nic nového" a Vladimír Vlasák taktéž "Waters...nic nového nenabídl" křičím: proboha, co nového měl rockový klasik přinést a nabídnout? To měl hrát pozpátku, nebo měl skladby zrapovat, rozbít industriálními ruchy, nebo z nich udělat nekonečné blues session? Je to stejný blábol, jako konstatovat na výstavě obrazů starých mistrů, že namalované je to sice pěkně, ale nepřináší to nic nového. No a pak takovému zasvěcenému Bezrovi uteče fakt, že nejstarší skladba nebyla z Dark Side, ale z o pět let starší dvojky...

Tři a půl hodiny blaženého stavu hlubokého ponoru do pinkfloydovské tónomalby, vlastních pocitů a obrazotvornosti uhranulo všechny vyladěné přítomné. Rozzářené obličeje a oči svítící štěstím naprosté většiny odcházejících jsou toho důkazem.

text: Jaromír Merhaut, foto: Tomáš Martinek