LIVE: Nick Cave sdílel s pražským publikem své běsy

NICK CAVE AND THE BAD SEEDS
Tipsport Aréna, Praha
22. 11. 2013

Jednoduše ano. Nick Cave je nekompromisně svůj a jeho specifický hlasový projev, pohyby a způsob, jakým komunikuje s fanoušky v prvních řadách, se nemění. Zároveň je nutno podotknout, že ačkoli kapela ve své výrazné stylizaci funguje už řadu let, nepůsobí u pomalu stárnoucích muzikantů nikdy směšně nebo trapně, spíš naopak - s každou další deskou a každým dalším vystoupením nelze než skutečně věřit, že Cave sám tak trochu ztělesňuje to, o čem zpívá.

Tradičně největší ohlas měly starší pecky - ať už démonická píseň Tupelo, kterou kapela složila už v polovině osmdesátých let a na své přesvědčivosti neztratila ani nyní v Tipsport Aréně, nebo třeba The Weeping Song, kterou původně Nick Cave zpívá jako duet s Blixou Bargeldem a na některých koncertech si ji s ním zazpíval i třeba Mark Lanegan. Přirozeně asi nejsilnějším masakrem byla klasická The Mercy Seat v trochu upraveném hávu, který zpočátku zněl jako zjemnění skladby, ale ve finále spíš přispěl k osudovému vyznění songu a nalezení nové hysterie ve vygradovaném závěru.

• FOTOREPORT: Nick Cave uhranul zaplněnou Tipsport arénu

Většina koncertu se nesla v klidnějším duchu, klid ale neznamenal v případě Nicka Cavea s The Bad Seeds nudu. Spíše než o nějakou utahanost šlo o napětí a melancholickou atmosféru. To jednoduše zapřičinil i fakt, že poslední deska, z níž muzikanti zahráli celých šest písní (přičemž celkem jich má devět), je plná spíš umírněnějšího tempa a nostalgie. Nicméně ani tak neztrácí na zajímavosti a třeba píseň Push the Sky Away, poslední song před přídavky, byl vrcholným momentem a důkazem, že ona pověstná magie je přítomná i v nejnovější tvorbě kapely. Kromě Jubilee Street nebo Mermaids ale došlo i na osvědčené balady Into My Arms nebo God Is in the House.

Na pódiu se dělo ledacos a mutiinstrumentalista Warren Ellis ničil jeden smyčec za druhým. Zřejmě nejde o skupinu, která by kdy byla poplatná svému už dnes nezpochybnitelnému postavení v populární kultuře, o čemž vlastně svědčí i dočasná existence primárně "nelíbivého" projektu Grindermen. Když se jim chce být avantgardní, jsou avantgardní. Když se jim chce vysmát se i oné avantgardě, udělají to. Nick Cave je na první pohled osobností, která si je sama sebou ve svém projevu nejenom jistá, ale působí natolik autenticky, že ho možná ani nenapadlo dělat něco někdy pouze na efekt.

• Vrazi a vyvrhelové: TOP 10 songů Nicka Cavea and The Bad Seeds

Projev kapely vyznívá na jednu stranu až skoro "bezohledně" k publiku, což je myšleno jako (vzácný) kompliment. Kakofonie ve Stagger Lee či různé instrumentální pasáže, které asi nemůžeme nazvat jinak než experimentální, prostě nasázela vedle neškodností typu Into My Arms. To, čeho marně dosahují jiné kapely programově (záměrné podivínství a podobné směšnosti) má prostě Nick Cave v sobě. A každý jeho koncert je výjimečnou příležitostí si prožít kus jeho myšlenek a života - a kus jeho tvorby - s ním.

text: Lucie Malá, foto: Petr Tibi {vypnoutlink:Lucie}