LIVE: Obroční déjà vu s Chrisem Rea

CHRIS REA
O2 arena, Praha
30. 10. 2014

Chris Rea patří k těm interpretům, kteří téměř nemění vítěznou sestavu. Jeho skalní fanoušek, který předem ví co očekávat, tak může řešit pouze drobné nuance jako: "Zahraje tentokrát Looking For The Summer, když ji minule zahrál a předminule vynechal?" Jinak se totiž setlist prakticky nemění a jedinými novinkami jsou většinou skladby, podle níž se tour jmenuje. Stejně jako před dvěma a půl lety otevírala koncert i tentokrát The Last Open Road. Přestože i zbytek setlistu vypadal jako vyrobený přes kopírák, dojem z obou koncertů je odlišný.

Pódium bylo tentokrát postaveno na boku arény a nikoliv v čele, jak zde bývá zvykem. Díky tomu zakrývaly dominantní černé závěsy jinak všudypřítomnou nepříjemnou digitální reklamu při stěnách haly. O to víc tak vynikla decentní výzdoba pódia složená jednak z již tradičních kopií Chrisových maleb jeho kytar, přes kytary opravdové až po panel s reflektory, který rovněž imitoval tělo nástroje, jenž muzikanta proslavil.

Téměř na minutu přesně v osm hodin večer se na pódium tak jakoby mimochodem dostavila hlavní hvězda večera spolu se svou kapelou - a v tomto bodě se nečekaně konalo největší překvapení. Poprvé ve své koncertní historii v Česku se po jeho boku objevily dvě vokalistky. Prvotní natěšení na nová aranžmá vzalo za své po dvou třech skladbách. Ženský zpěv byl do skladeb tu méně, tu více vložen vesměs násilím a nejednou tak, že se jej ani přítomné dámy pořádně nenaučily sesynchronizovat. Dokonce se našlo i pár momentů, kdy se sám Rea omezoval ve svém projevu jen proto, aby dokončil frázi spolu se zpěvačkami, což znatelně narušovalo atmosféru.

• FOTOREPORT: Chris Rea se vrátil do Prahy i se dvěma vokalistkami

Teprve v 'Til the Morning Sun Shines on My Love and Me, kdy místo opakování / předříkávání frází začaly dámy dobarvovat skladbu pouze jemnými feelingy, začal jejich vokál dávat smysl. A v závěrečné The Road To Hell a první přídavkové On The Beach našinec teprve pochopil, proč jsou na pódiu. Nové aranže obou písní totiž dopředu počítaly s definitivním složením kapely a jedině tehdy bylo všech šest členů doprovodné kapely rovnocennými partnery.

Chris sám působil v první půli unaveným dojmem, který ale v závěru vzal za své - to když se (i tanečně) pořádně rozparádil. Pokoncertní projekce nebyly věnované filmu La Passine z roku 1996, ke kterému psal scénář a složil hudbu, náhodou - za zmínku totiž stojí, že v rámci merchandisingu bylo možné zakoupit tištěnou kolekci zmenšenin Reových obrazů, které se svými náměty nechaly tímto filmem volně inspirovat. Jako by tušil, že právě tato díla byla toho večera tím nejzajímavějším, co bylo v O2 Areně k vidění.

text: Viktor Mašát, foto: Petr Tibi