Vydáno 12.11.2014 | autor: redakce
Ač je to neuvěřitelné, Pink Floyd se po dlouhých dvaceti letech vrací s novým albem - alespoň tedy zdánlivě. Kapelou avizovaná "labutí píseň" věnovaná zesnulému klávesistovi Richardu Wrightovi je ve skutečnosti složená z materiálu, který zbyl při nahrávání dosud posledního alba Division Bell. Stanoveným cílem bylo vytvořit album Pink Floyd pro 21. století. Jak tento odvážný pokus dopadl?
RECENZE: Nová deska je pro Pink Floyd pohřebním pochodem
PINK FLOYD
THE ENDLESS RIVER
Parlophone / Warner Music
18 trax / 52:47
Tracklist: Things Left Unsaid, It's What We Do, Ebb And Flow, Sum, Skins, Unsung, Anisina, The Lost Art Of Conversation, On Noodle Street, Night Light, Allons-y (1), Autumn '68, Allons-y (2), Talkin' Hawkin', Calling, Eyes To Pearls, Surfacing, Louder Than Words
Fakt, že jde opravdu o přebytkový materiál z nahrávání Division Bell staví posluchače do obtížné pozice - jak album brát? Jako kompilaci bonusového materiálu? Jako plnohodnotnou desku? Oba přístupy již po prvním poslechu selhávají.
AUDIO: Pink Floyd zveřejnili další instrumentálku z alba The Endless River
Jako bonusový materiál deska příliš nefunguje, protože je překvapivě abstraktní. Nejedná se o b-sides nebo nevydané písně, ale spíše o koláž instrumentálních skladeb a jamů, případně ambientních nálad a momentů, které působí jako výplně a předěly míněné mezi písně na Division Bell (nebo kterékoliv jejich jiné album). I taková hudba se dá dělat velmi dobře a samo o sobě to není vadou - zde je ovšem naprosto jasné, že Pink Floyd jsou kapelou, jejiž síla byla někde úplně jinde. Bez obalu by se dalo říct, že některé momenty spíše působí jako směšně teatrální filmová či seriálová hudba z 90. let než jako album Pink Floyd, nebo dokonce pouhá naleštěná parafráze na hudbu Pink Floyd.
RETRO: Připomeňte si památný koncert Pink Floyd v Praze z roku 1994
Jako plnohodnotná deska už The Endless River nefunguje vůbec. Jak již bylo zmíněno, drtivá většina alba je ambientní a instrumentální, případně zní jako dlouhé improvizované studiové jamy. Těžko hledat motiv, kterého by se posluchač chytil, těžko hledat v takových abstraktech legendární skladatelství Pink Floyd. Poslední skladba Louder Than Words, jako jediná zpívaná, bohužel situaci nezachrání. Pocitově album působí jako pouhá koláž momentů a nostalgické memento kapely, která už se nikdy nevrátí a jejiž síla již dávno vyprchala.
DRUHÝ POHLED JARDY HUDCE: JE TO ODPAD. ALE JAKÝ?!Jak známo, základ The Endless River je v podstatě odpad z The Division Bell, jam sessions z třiadevadesátého měly být původně, dle slov Nicka Masona, druhou částí veleúspěšného díla. To ale nemusí znamenat, že by aktuálně zveřejněné nahrávky byly méněcenné. Jsou prostě jiné, než to, co symbolizuje Pink Floyd posledních bezmála 30 let, tedy "písničková" alba A Momentary Lapse Of Reason a The Division Bell.
Mimochodem, už dávno víme, že klenot z roku 1994, s nímž skončila i koncertní éra kapely, zůstane nepřekonán. Osobně The Division Bell řadím do svaté trojice s The Dark Side Of The Moon a Wish You Were Here, a kdybych o tom snad někdy začal pochybovat, stačí si jen připomenout úvodní minuty: třeba kytarový nástup v What Do You Want From Me vás vždy bezpečně vyšle na oběžnou dráhu... Srovnávat The Endless River s předešlými počiny je prostě vošajstlich, do Nekonečné řeky se snáze ponoří přívrženci raných konceptuálních výtvorů nebo ti, kterým konvenuje Gilmourova účast na ambientním projektu The Orb Metallic Spheres. Poslední deska Pink Floyd má přednosti ve skvělém zvuku, magii vyluzované z klávesového arzenálu Ricka Wrighta (na jehož počest vlastně vyšla), a hlavně - podle předpokladů – v často nepředvídatelných výletech, na které nás bere David Gilmour se svými fendery, kupříkladu v It's What We Do nebo Surfacing. Poslední poznámka se musí týkat jediné zpívané skladby Louder Than Words, pouze tu možno poměřovat se "zvonivými" perlami typu High Hopes nebo Coming Back To Life. Nemá na ně, ale i tak je to jedna z nejsilnějších písní, kterou jsem letos slyšel. Jarda Hudec |
Kdyby se ovšem The Endless River mělo hodnotit jako echo z minulosti, je pravda, že jako připomenutí typického art-rockového zvuku Pink Floyd funguje velmi dobře. Od jemných klávesových ploch a monumentálních vesmírných zvuků Richarda Wrighta přes fenomenální kytarovou práci Davida Gilmoura až po brilantně úsporné bicí Nicka Masona jde o Pink Floyd jak je fanoušci znají na posledních deskách. Legendární zvuk, pro který byla kapela slavná, na albu přítomný rozhodně je.
Bohužel to nestačí. Jádro problému může být právě v tom, jakým kultem dodnes jsou. Každý jejich čin je pod drobnohledem milionů fanoušků, každý počin je tedy vždy porovnáván s předchozí tvorbou a proto je The Endless River již od začátku předurčeno k neúspěchu. Oproti předchozí tvorbě na albu totiž najdeme všechnu formu, ale v podstatě nulový obsah. Více než cokoliv je album spíše zvukovou kulisou. Již zmiňovaná Louder Than Words bohužel v porovnání s předchozí diskografií kapely také nestíhá a v kontextu tvorby by s největší pravděpodobností beznadějně zapadla. Zde díky zpěvu vyčnívá, ovšem ve výsledku albu nijak nepřidává.
Pokus o vytvoření alba "Pink Floyd pro 21. století" z alba příliš cítit není, ale nejde ani říct, že by vyloženě selhal - The Endless River by nejspíše neobstálo ani kdyby vyšlo záhy po Division Bell. Jako nostalgický zvukový stimul pro milovníky zvuku Pink Floyd jde o obstojný stroj času, album je to bohužel neskutečně slabé a spíše než jako labutí píseň pro zesnulého Richarda Wrighta působí jako pohřební pochod pro zbytek kapely.
BEST TRAX: It's What We Do, The Lost Art of Conversation, Autumn '68
ZKUS TAKY: David Gilmour - On an Island, Porcupine Tree - Voyage 34: The Complete Trip, Lunatic Soul - Impressions
Jan Čapek
2/7
0,00
čtenáři
hlasuj
