LIVE: Hitchcock Live: V Obecním domě se vraždilo za zvuku smyčců

HITCHCOCK LIVE: PSYCHO
Obecní dům, Praha
19. 2. 2015

O jedinečné představení byl velký zájem, proto bylo před samotným večerem všech tisíc míst obsazeno. Zárodky projektu se objevily již u podobných akcí, v nichž symfonické orchestry přehrávají ty nejslavnější díla filmových skladatelů, k nimž titulní melodie Psycha Bernarda Herrmanna stoprocentně patří. Zatímco u těchto koncertů se soustřeďujete na hudbu a z celého hudebního díla jsou vybírány pouhé fragmenty, nyní jste měli možnost vidět vše pospolitě, aby jste si naplno vychutnali film a hudební doprovod byl umocněn živou reprodukcí.

Orchestr během zkoušky

Jak sám Alfred Hitchcock při uveřejnění snímku v roce 1960 nakazoval, že žádný pozdně příchozí nebude do sálu vpuštěn, v Obecním domě by měl v případě přesného načasování problém. Ve foyer a chodbách chyběly uvaděčky pomáhající v usazení, spousta návštěvníků si tak prošla budovu od zdola nahoru. Ve tři čtvrtě na osm už však zasedl Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK pod taktovkou Jana Kučery, aby rozezněl úvodní titulky filmu.
Sledování Psycha je poměrně zajímavou záležitostí – podobně jako u kapely, jejíž jeden hit přesahuje všechny ostatní skladby, i tady všichni čekají na čtyřiasedmdesátou minutu, kdy dojde k onomu brutálnímu ubodání Marion Craneové ve sprše. Jak se navíc ukázalo z reakcí publika během filmu, spousta z diváků viděla film poprvé, nebo funguje „horor" s leckterými úsměvnými scénami stejně dobře i dnes?

Psycho doprovodil Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK

Živé ozvučení hudebního podkladu přineslo několik skvělých momentů. Kromě sprchové scény, kde vedle pištivých houslí dominoval kontrabas, to byl například moment při odklizování mrtvoly za doprovodu druhé části skladby The Car Lot nebo vplížení se do domu, kdy hraje orchestr tiššeji a nechává diváka v nepřetržitém neklidu. Díky oddělení zvukové stopy snímku a symfonického doprovodu dostálo promítání dalšího rozměru a nic z Herrmannovy hudby nezůstalo utopeno v dialozích a ruších. Samotný autor prohlásil, že chtěl k černo-bílému filmu složit černo-bílou hudbu. Zatímco obraz zůstal neměnný (pouze posílen o vysoké rozlišení, bohužel potápěn odfláknutými titulky), hudbě se dostalo barevného vyznění.

Pokud bude uspořádáno více takovýchto projekcí, kdy by se mohlo dostat i na další kultovní snímky, nejen ty Hitchcockovy, a zejména nesmrtelnou filmovou hudbu za jakou stojí Hans Zimmer, Clint Mansell nebo John Williams, o zájemce nouze nebude.

text: Ondřej Bambas, foto: Jana Zvolánková, Kateřina Motýlová