Tunng v Akropoli? Ano, výborně..

TUNNG

28. 2. PALÁC AKROPOLIS, PRAHA

Rozjetý folktronický tank.

Série Euroconnections opět dostála pověsti kontinuální poznávačky s vysokou laťkou vkusu a pro předposlední únorový večer namíchala hodně sympatický koktail. V Akropoli se představily sestry Steinovy a rodinka Tunngova, veselí rošťáci z Londýna. I když je znáte z fotek, na první dojem vypadají Tunng naživo poněkud rozevlátě. Půlka grupy připomíná v čase zapomenuté hippies, část budí dojem, že mají na sobě přesně to, v čem ráno vstali, bubeníka-klarinetníka pod kapucou skoro nespatříte. Ale všichni dohromady působí jako dobří kámoši z vejšky, kteří na místo dorazili teprve před chvílí, v dobrém rozpoložení a pravděpodobně stopem. Což podpořil i fakt, že před klubem nestál žádný tourbus či tradiční náklaďáky s vrčícími agregáty (ale nebojte, Tunng létají: „Ahoj, je to tady moc hezký. Teda, jedeme rovnou z letiště, sorry, ale viděl jsem nějaký mosty a pak takhle nahoře hrad? Jo? Souhlasí? No, tak to vypadalo moc hezky…“).



Jsou podobně pestří jako obal jejich poslední desky Good Arrows. A hudebně si servítky berou jen příležitostně. Nečekejte, že je máte z YouTube prokouknuté. Trochu Eels unplugged, trochu mnohočetní Röyksopp na toulkách bazarem s kytarami, trochu Simon s Garfunklem na hodně dobrém tripu, nebo Beck s lahví burčáku na prohřáté louce. Trochu písničkáři z Glastonbury a tak trochu soundtrack k seriálu o Robinu Hoodovi (ústřední riff Take). Plus jedna líbezná slečna. Becky. Becky Jacobsová.



Jak se tak dívám, promo textaři a recenzenti mají dlouhodobě problém řádně je zařadit. Nick Drake? To srovnání spíše pokulhává, i když třeba v náladě Cans ho zakonzervovaného mají a v textech se často také zrovna nekřepčí („..protože jednou všichni umřeme..“). Ale Drake by tak netřískal do rytmu vším, co je po ruce a nekřenil se na tančící publikum. Nicméně, takový Syd Barrett, další jméno rotující v anotacích, tak ten by z nich měl radost (přál bych si, aby si jednou pošmákli na jeho Bike, tenhle cover by jim slušel velmi).

Tunngovi si vyměňují úsměvy, nenuceně blbnou, koncert je viditelně baví, což je v době unuděných a ztrápeně vyhlížejících kytarovek hojivý balzámek. Kromě akustických kytar a všelijakých cingrlátek přijdou ke slovu různé hračky, užitečné je vše, co drnčí, praská, píská (včetně cvrlikajícího umělého ptáčka v kleci – Jenny Again) nebo umí vydat perkusivní zvuk. Hodí se i dechové nástroje (klarinet, melodika – někdy i několik), sem tam se ozve trocha zaprášených kláves. Elektronika povětšinou tepe v pozadí, spíše jako rytmická kulisa. Tu a tam vyštěkne ze sampleru kousek nějaké věty, souvislejší podklad, nebo hrst ruchů, které neruší.

Jakýmsi poznávacím znamením je unisono zpěv někdy až čtyř lidí (ale zapomeňte na Divokýho Billa, Tunng i když zpívají dohromady, většinou skoro šeptají – zkrátka jen tak vyprávějí, inu folkaři).



Chvíli znějí téměř renesanční rozbrnkané melodie, chvílemi je to opravdový folk, až se vám chce s posledním akordem rozjet klasické kotlíkovské „umííííííí“ (bez jakéhokoli postranního úmyslu). A v tu ránu rozjedou „progrock-icelandic-megadeth-metallica-inspired“ divočinu, kdy drhnou tři akustiky jako o život, baumaxa-style, a to pak kromě příručních zvonkoher úřaduje i španělka Mikea Lindsaye prohnaná zbustřelými krabičkami kvůli proklatě drsnému sólu…

I když mají za sebou už tři alba a něco singlů, kromě Bricks je pro většinu světa definuje nadmíru chytlavá, pozvolna gradující a až polkově rozverná Bullets. Dalo se očekávat, že tímto hitem svůj set i zakončí. Bylo to až skoro bez debat. Dokonce to vypadalo tak logicky, že ihned po Bullets se v Akropoli rozsvítilo. Ale Tunng se k velké radosti přítomných ještě vrátili (a dokonce dvakrát, i když po prvním přídavku šla světla opět do plných. Co je? Hlavní osvětlovač spěchá domů? Vždyť je patnáct minut do desáté!!).

Prahu si podmanili dokonale. Je však třeba podruhé v této recenzi bez okolků přiznat, že stačila pouhá hodinka a půl, aby si nás omotali. A to doslova: Lindsay během přídavku vytáhl z kapsy velké klubko motouzu a nabídl ho prvním řadám. Během songu stačila šňůra propojit většinu klubu a vrátit se k pódiu, takže Becky ještě stihla obmotat půlku kapely. Hurá, pospolitost, propojení, wspólnota, soužití, együtttelés.

Takže, jaké to je, zažít Tunng live? Chcete místo definice šest přídavných jmen? Hravé, zdravé, rošťácké, střídmé, chytré, zábavné. Tunng si hrají, chtějí se (a chtějí vás) bavit, lyrickou zasmušilost záplatují klátivými tanečky, chytré melodie balí do dlouhých a dobrých textů, a jste-li s nimi na jedné bárce, není to vůbec špatná plavba.



Veselé kopy. Potulní trubadúři 21. století. Společnost živých básníků. Patrona, která vám provrtá hlavu a už tam zůstane.
„We all had a lovely time,“ zpívali ve Woodcat. Přesně tak. My si to užili také.

text Filip Tomášek foto archiv