Koncert Chrise Bottiho

Zatímco Lucerna Music Barem dozníval koncert baskytarového tria SMV a připravovala se jeho druhá dávka, v sále Kongresového centra na Vyšehradě nastoupil na pódium jistě talentovaný, ambiciozní, ale hlavně mnohými jeho slavnějšími kolegy hojně vyhledávaný trumpetista Chris Botti se svou kapelou ve složení Bill Childs (klavír/klávesy), Tim Lefebvre (čelo/baskytara), Bill Kilson (bicí), Mark Whitfield (kytara) a hostujícími houslemi v podání půvabné Lucie Micarelli.



Jeho první vystoupení zde (jedno dřívější zde zrušil) mělo mnohavrstvé pojetí a skladba písní sahala hned do několika žánrů. Jakoby nutně potřeboval představit vše, čemu se kdy věnoval. Díky tomu ale celé dvě hodiny neměli jakoukoliv linii, které by se posluchač mohl chytit a tudíž i chyběla jakákoliv gradace.

Chris Botti je jistě vynikající trumpetista, o tom není pochyb, ale o jeho spolupracovnících, které nezapomněl během večera několikrát vychválit, už jsem v superlativech zdrženlivější. Když vezmu nevýrazný zvuk basové kytary (čelo baskytarysta použil snad jen v úvodní skladbě, přitom doplňovalo zvuk kvintetu mnohem pestřeji), kytaristu, na němž bylo vidět obrovské sebevědomí, ale zároveň i nedostatek nápaditosti a umu být spoluhráčem a nebo, dle slov Chrise Bottiho "nejlepšího bubeníka na světě", co hrál nesmírně agresivním stylem a neuměl svůj um při sóle dostatečně prodat (jako svůj nejlepší kousek si vybral hi-hat techniku známou třeba v mistrovském podání Johna Blackwella, ale jeho rychlosti a nápaditosti rozhodně nedosahoval), celé to pak dohromady dá velice nesourodý a těžko vstřebatelný zážitek, byť nešlo o to, že by se člověk během koncertu nudil.

To především díky nevšední dvoj a zároveň trojkombinaci piana, trumpety a hostujících houslí. Možná, že kdyby zvolil Botti tuto komornější variantu někde v klubu a zvládl lépe dramaturgii večera včetně svých jinak velice osvěžujících promluv mezi skladbami, mohlo se o jeho vystoupení na druhý den psát v superlativech. Takto dostal poloprázdný sál pouze dávku zajímavé hudby, ale nic víc.
text Viktor Mašát foto Tomáš Martinek