Koncert J.A.R. v Olomouci

Prožil jsem incest, aneb Tanec s akademiky

J.A.R., 13. listopadu, U klub Olomouc

Michal je zkouřenej, směje se kdosi u vchodu, když vstupuji do „Účka“. Nejdu sám, za mnou spousta dalších lidí, téměř vyprodaný sál. J.A.R. jsou malou podzimní olomouckou tradicí, letošní turné zahajují právě zde. Michala nevidím, ale jde se na věc.

Po deváté vykoukne za aparaturou hlava manažera, brzy se na pódium dostaví muzikanti, spustí kolotoč, po prvních tónech se objevují front performeři, pan Zpěvák Dan Bárta a od pohledu asertivní Ota Klempíř. Vrtulník přilétá později, vysmátý, roztančený, ovšem vedle pohybů (v případě Klempíře spíše nepohybů) působí jako puberťák, který prvně zakusil zakázaného ovoce a hodlá to dát najevo světu.

Nic však nemění na tom, že právě tito tři nespojitelní lidé vytvářejí na pódiu něco, čemu lze říct opravdová show, která opravdu baví diváky. Publikum je v pohybu od samého začátku, byť nejprve trochu ostýchavě. Akademičtí rappeři sází jednu pecku za druhou, na své si přichází jak J.A.R.-neználci, tak skalní fandové, kratičký výčet hovoří za vše – Mydli to!, Superpéro, Potomek Prahy, MaksiMig, Jsem pohodlný. Posledně jmenovaná uzavřela řádný set, to už se Vrtulník producíroval po pódiu v triku s nápisem Prožil jsem incest, hurá!, také za sebou měli svoji exhibici dechaři, při které si Bárta bezstarostně lehl a naslouchal. Publikum však J.A.R.y nemilosrdně přivolalo zpět a nepustilo je, dokud nezazněli Bulhaři.

O tom, že se „jaři“ do Olomouce zase příští podzim vrátí (s novým materiálem anebo DVD, které by mělo po letošní šňůře vzniknout), není pochyb, základnu tu mají solidní, koncerty mívají nadprůměrná hodnocení. A nejinak tomu bylo tentokrát, pomineme-li několik zvukových chybiček a tradiční dusno v sále.

text a foto Martin Višňa