Říjnový Stimul festival

PAN SONIC (FIN), Vladislav Delay Quartet (FIN), Head in body (CZ)
23.10. DIVADLO ARCHA, PRAHA

ARVE HENRIKSEN / JAN BANG (NO), Marcus Schmickler (DE), John Butcher (UK)
24.10. DIVADLO ARCHA, PRAHA

THE BUG (UK), Zomby (UK), Cloaks (UK)
27.10. DIVADLO ARCHA, PRAHA

Dlouho jsem uvažoval, jak prezentovat dojmy, který jsem vstřebával po dobu říjnovýho bloku festivalu Stimul, protože je poměrně těžký vystihnout sílu a význam každýho koncertního večera zvláště. Ať už je to tím, že dva večery byly provázány tenkou nití improvizační hudby, nebo už jen prostě tím, že to byl v podstatě jeden monolitickej zážitek. Říjnovej koncertní blok festivalu Stimul nesmírně lákal už jen pouhým pohledem na line-up, kterej se po tom nenápadným kusu papíru proháněl. Vykoukat oči si na něm mohli buď lidé, kteří holdují všem možným soudobým hudebním proudům, nebo ti, kteří jsou zaměření na konkrétní hudební žánr.

Stimul má dost specifickej koncept, kterej víceméně převádí z jednoho koncertu na druhej. Každej večer má svý určitý téma, který pozvaní umělci nějakým způsobem spojujou a který zároveň rozšiřujou o svůj originální prvek. Je to vážně velký kouzlo, protože moc takovejch programů u nás skoro není. Jistotu podobnýho ražení mi dává maximálně New! New! v Brně a slibně vypadající Next festival v Bratislavě. Experimental is future mainstream. Tohle motto viselo minulej rok na webových stránkách Stimulu a je to motto velmi prozřetelné. Experimentální a vedlejší umělecké žánry se vždy po nějaké době etablovaly a nechtěně dostaly cejch „tradičních“ hodnot.


Ještě samozřejmě nemůžeme říct, že se takovej dubstep transformoval z výrazně nenápadné klubové scény v mainstream, ale mílovými kroky k téhle pozici spěje, což ale nikterak neubližuje kvalitě produkce, jakou představila špička tohoto rychle se vyvíjejícího a progresivního subžánru. The Bug, guru londýnský scény, málem odvařil aparaturu v divadle Archa, na což jsem zaslechl i nějaký připomínky, nicméně i tak sem přivezl hudbu, na kterou v naší zemi sakra těžko narazíte. Něco podobnýho měl předvést Zomby, ale tenhle introvertní hajzlík, kterej má hodně osobitý hudební projev, nepřijel (nicméně kašle na smlouvy po celým světě) a tak za něj zaskočil The Gaslamp Killer.

Super zážitek, a kdybych si odmyslel nesmírně abstraktní a tak trochu i nepovedené Cloaks, bylo by to fajn. The Gaslamp Killer je fakt zabiják a prej tady má přijet znovu – zajděte si na něj, fakt doporučuju! Je jasný, že když má člověk radost z hudby, je to úžasný. Když k tomu ještě přidáte lásku k osobitému hudebnímu projevu, kterej se nebojí občas i zajít k naprostému extrému, bude to ještě úžasnější. Takovej Marcus Schmickler představil vizi naprostýho extrému po celý svoje vystoupení. Stejně tak pražskej projekt Head In Body. Své vize konceptuální hlukové hudby představili v naprosto odlišné formě, nicméně právě experiment s noisem provětral hlavy každýmu.


Schmickler vybouřil ve tmě Archy posluchačům všechny smysly. Jeho „instalace“ prostorové elektronické hudby byla mocná, zatímco Head In Body měli světlé chvilky, které bavily kombinací agresivní hlukové hudby a propojením se zdánlivě harmonickými, pseudopopovými linkami, které se ale střídaly v až téměř manýristický a soběstačný pasáže, který vůbec nebavily. Trojice, kterou spojovala veskrze improvizační a velice originální hudba, Arve Henriksen/Jan Bang, John Butcher a Vladislav Delay Quartet byla pro mě osobně největším lákadlem a hlavně černým koněm zmíněného koncertního bloku. Nejvíce mě uchvátili Arve Henriksen a jeho kamarád Jan Bang, kterýho si tenhle norskej génius pozval.

Polohy vokálu, který Arve střídal, byly těžko uvěřitelný a projasňovaly chvilky, kdy nepůsobila jeho taktéž úžasná trubka za pomoci Banga, kterej opravdu věděl, proč za elektronickým pultem stojí. Stejný nadšení jsem pociťoval v pasážích Delayova kvarteta, kdy přizvanej Miko Vainia z Pan Sonic, zpětně rezonoval a samploval klasické nástroje tohohle tělesa. Sakra nádhera! Když si člověk vzpomene na agresivnost a nesmírnej odstup free jazzu, tak právě Delayovo uskupení vydávalo naopak nesmírně intimní a celistvou linku po celý vystoupení. Naopak John Butcher zašel opět až k extrémům rozsahu svýho saxíku. Člověk by nevěřil, kolik se pouhým klepáním na nástroj dá udělat.


Sametové saxofonové melodie postupem času okousal až na kost. Navíc se potvrdilo kouzlo improvizační hudby, když i ticho v trhaných přestávkách bylo důstojným spoluhráčem. Na Pan Sonic přijel asi každej. Jednak je tahle dvojka legendou experimentální elektroniky a jednak pořád válí a prej je to každej rok čím dál lepší. Což je ovšem docela paradoxní a smutná zpráva, protože kluci oznámili, že už spolu vystupovat prej nebudou, takže byl o důvod víc se na ně jít kouknout. Tohle duo zahrálo přesně to, co každej chtěl. Směs chladnýho, rytmickýho industrial hluku, kterej mohutnými basy vyrezonovával plíce z těla a vzpomínka na koncert Sunn O))) byla v některých okamžicích až religiózní.

Což o to, nášup to byl pěknej, jenže ono vyburácení ducha z těla analogovými šoupátky a mohutnou hlasitostí sice odzbrojilo, ale pro mě osobně nezaznamenalo takovej zážitek, jako u Delayova kvarteta nebo geniálního Arve Henriksena. Tolik hudby, zážitků a námětů na zamyšlení se nad významem a posláním hudby člověk jen tak nezažije, jako právě na Stimulu. Jak jsem se zmínil výše – u nás je takových koncertních lahůdek děsně málo, opravdu žalostně málo, a proto se těmhle lidem musí poděkovat, protože sem vozí světovou hudební špičku – vždyť na konci tohoto měsíce dorazí slovy téměř nedefinovatelná Diamanda Galás. Čekejte stejně intenzivní zážitek, jako jsem měl já z výše zmíněných koncertů.

text Roman Polách foto archiv

7/7