Manzarek a Krieger: psychedelie v Kongresáku

RAY MANZAREK & ROBBY KRIEGER OF THE DOORS
13.7. Kongresové centrum, Praha

Když hudba ještě není u konce.

Na koncert dua Manzarek/Krieger jsem mířil trochu s obavami, nebyl jsem si totiž vůbec jistý, jestli tihle pánové v letech dovedou bez nenahraditelného Jima Morrisona zahrát písničky The Doors tak aby to nevyznělo trapně, ale byl jsem více než příjemně překvapený: z poněkud rozpačitého začátku se vyklubal jeden z nejlepších koncertů, které mělo pražské publikum letos možnost spatřit.

 

Krátce po osmé kapela nastupuje za doprovodu Carminy Burany a začíná hned zostra legendárním Roadhouse Blues, na který navazuje po krátkém představení kapely neméně známá Break on Through. Na pánech jsou jejich roky vidět, ale hrají s nadšením a skvěle, energii dodává i charismatický Morrisonův nástupce  Miljenko Matijevic, stejně jako zbytek rytmiky (Ty Dennis na bicí a Phil Chen na basu). Manzarek na varhanech tvoří psychedelické plochy přesně jak je známe z nahrávek a pochmurně pronášenými recitativy doplňuje Matijevicův zpěv a upomíná tak na Morrisonovy básnická intermezza během koncertů. Krieger se zpočátku drží stranou, ale postupně i on rozezpívává své esgéčko a pouští se do větších zvukových i melodických experimentů.

Během první půlhodiny se rozehřívá i publikum a kdo se z pohodlné sedačky nezvedl hned na začátku, při Alabama Song a Backdoor Man už stojí spolehlivě, nebo spíše i tančí. Množí se také pokusy fanoušků dostat se na stage, bohužel téměř vždy úspěšně bojkotované ochrankou.

Kriegerova flamengová vsuvka Spanish Caravan předchází jeden z prvních vrcholů večera: Touch me, před kterou Manzarek dostane celý Kongresák do varu při parafrázi na Sex Machine Jamese Browna. Užasle se dívám kolem sebe a vidím spíše happening než koncert, lidé stojí mezi sedačkami, tančí, občas je dokonce cítit tráva, všichni jsou spontánní a nezáleží jestli jste kravaťák v letech nebo mladík s dlouhými vlasy – Jim by měl radost.

 

Po romantickém zklidnění při Crystal Ship se rozjíždí L.A. Woman, která musela vzít vítr z plachet všem, kteří do této chvíle o kapele snad ještě pochybovali. Matijevic zpívá jako o život a při Mojo Risin´ roztleskává publikum. Když zavřu oči, mám pocit, že je rok 1970. Kapela odchází do backstage a po vytleskání se vrací, aby zahrála ještě People are Strange a hymnu jedné generace Light My Fire.

Možná je dobře, že jsem byl zpočátku plný skepse, protože tím víc jsem byl postupně přesvědčený o nesporných kvalitách muzikantů. Až na Matijevicův projev a tanečky jednotlivých členů při Sex Machine to nebyla žádná veliká show, chyběly jakékoliv pódiové efekty a i světla byla řešena poměrně skromně, o to víc prostoru ale zbylo pro hudbu samotnou. Rozpálit stovky fanoušků ve studeném sále Kongresáku tak, aby po dvou hodinách zapomněli na okolní svět se podaří málokomu – ale Manzarek s Kriegerem to zvládli více než na sto procent a potvrdili tak svůj status žijících legend.

Celý fotoreport najdete zde.

text Jiří Kalous foto Radek Fouček

7