Kofe-In vs. UDG interview: Šikanujeme ty nejmladší v kapele

Kofe-InHonza: Turné se nám pomalu chýlí ke konci, tak se nabízí zcela jasná otázka. Jak vás to s náma bavilo?

Petr: Šňůra šlapala jak švýcarský hodinky a hodně mě bavila. Měli jsme ze začátku trochu obavy, protože tě předcházela pověst řešitele různých detailů, a tak jsme byli zvědaví, jak to půjde dohromady s naším uvolněným přístupem. Během prvního koncertu se všechny pochybnosti rozplynuly a bylo hned jasný, že to bude skvělá tour. Jakou jste měli představu o UDG ještě než jste nás poznali během společný šňůry?

Honza: Jestli myslíš lidsky, tak jsme asi žádné konkrétní představy neměli. Já se znal s Jugim, a protože většinu věcí jsme řešili spolu, tak jsem ho vnímal jako šedou eminenci UDG. Jinak to bylo, jak říkáš, hned na prvním koncertě jsme věděli, že to bude super a velká jízda, protože obě kapely si lidsky sedly. Byl pro tebe nějaký společný večírek nebo historka, na kterou se nedá zapomenout?

UDGPetr: Celý to byl jeden velkej mejdan. Ty nejlepší mejdany si člověk stejně nepamatuje, takže mi paradoxně utkvěly v hlavě ty, kde jsem kvůli antibiotikům musel vynechat alkohol a a vše sledoval tak trochu z výšky. A to bylo móóóóc hezký (smích). Jak a čím si kapela Kofe-In dobíjí baterie? Kde berete energii do koncertů, mejdanů atd.?

Honza: Nejlepší na dobití baterií je příroda, cestování a přátelé. I když je pravda, že v tom neustálém poklusu, ve kterém žiju, někdy bohužel není vůbec čas nějaké dobíjení řešit. Což si teda zvláště poslední dobou bytostně uvědomuju a říkám si, že to musím změnit. Takže hezky začnu zase pořádně cvičit (smích) Už jsme navzájem slyšeli naše koncerty hodně krát a songy tím pádem máme naposlouchané, i kdybychom nechtěli. Je nějaká naše písnička, která tě baví, kterou máš od nás nejradši?

Petr: Zvláštní věc je, že se mi vaše písničky za celou šňůru neoposlouchaly, jak to tomu někdy bývá, když něco posloucháš moc často. Myslím, že je to dobrej signál. Vypíchnout jednu věc se mi nechce. Člověk má někdy náladu na tu a druhý den zase na jinou (pořád jsme u písniček). Jakou má vaše muzika barvu, chuť a vůni?

UDG a Kofe-In zapózovali společně exkluzivně pro iREPORT.cz
Honza: Barev je tam určitě víc, různě se proměňují a navzájem se spolu míchají. S chutí je to podobné, začíná to někde u čerstvých jahod a končí u propečeného steaku (smích). A voní jako konec léta, kdy v nadechnutí cítíš pomalu přicházející podzim. Oba dva máme v kapele bráchu, tak by mě zajímalo, jestli tě Pavel někdy sere tak, jako mě Petr?

Petr: My jsme se o tom několikrát během šňůry bavili a celkem mě potěšilo, že to je všude podobný a nejsme jediný s bráchou, který se občas pohádají, apod. Asi to tak má být. Kdyby byla absolutní harmonie, byla by to nuda. Oba víme, že i když se s bráchou pohádáte, máte se pořád stejně rádi. Jinak byste přece spolu nezaložili kapelu. A stejně to máme i my dva s Pavlem. Máte s bráchou stejný vkus? Líbila se vám někdy třeba stejná holka? Pohádali jste se kvůli něčemu podobnému mezi sebou?

Petr Vrzák a Jan Kunze na baruHonza: Máme podobný vkus na muziku, takže se nám líbí stejné kapely. Co se týče holek, tak určitě ano, jsme velcí fanoušci krásy, ale nikdy jsme si nijak zásadně do zelí nelezli, to platí i pro ostatní členy kapely. Pokud by měl někdo eminentní zájem na nějaké dívce, tak je ona žena pro ostatní tabu. V opačných případech to končí rozpadem kapely. Tyhle historky znám od spřátelených muzikantů, u nás se to naštěstí nikdy nestalo. V čem se s bráchou podobáte a v čem jste úplně jiní?

Petr: Někdo říká, že jsme si podobní obličejem. To se mi těžko hodnotí, protože se na rozdíl od pár lidí kolem nás od bráchy vždycky stoprocentně poznám (překvapivě). Jiní jsme nejspíš povahou. Já jsem svědomitější a Pavel je pankáč. Co na sobě nesnášíš a za co se máš rád a co nemáš rád na bráchovi a co na něm obdivuješ a v čem bys chtěl být jako on a co myslíš, že chybí jemu co máš ty a chtěl by to mít?

Honza: Dlouhá a komplikovaná otázka. Jsem rád, když můžu tvořit. Nemám rád, když jsem přiopilý a lítají ze mě sprostá slova jak na běžícím pásu, ale nějak to neumím ovlivnit. Musím na tom zamakat (smích). Na bráchovi obdivuju jeho vytrvalost a nezlomnost. On je jako ty, hodně svědomitý a vychytává detaily. Můj přístup je volnější, spíše bohémský. Po jednom koncertě tvůj lehce přiopilý bratr zahlásil: " Vy jste dost podobná kapela jako my. Máte tam dva bratry a podivína." Na to se Laco zaptal: „A kdo je jako v Kofe-In podivín?" A Pavel na něj: " No přece ty." Kdo je podle tebe podivín v UDG?

Petr: Těžko říct, možná si to občas střídáme jako štafetu. V pořádný kapele mají být všichni tak trochu podivíni. Jinak by to nikoho nebavilo. Správní a nepodivní kluci hrajou country. Výborný figury kolem UDG byli vždycky zvukaři, tam je podivín ještě krásný slovo (smích). Kdyby ti někdo nabídl, že budou Kofe-In příští rok kapelou roku, vyhrajete Grammy, pojedete celosvětové turné, prodáte 10 milionů desek, ale musel by sis vyholit hlavu, začít hrát dechovku, vzít do kapely bombardón a přejmenovat Kofe-In na Bumbrlíček. Šel bys do toho?



Honza: Nevím, jestli se dá s dechovkou vyhrát Grammy, ale i tak bych do toho nešel. Protože tvorba se má vždycky opírat o něco, co je vlastní a originální pro tvou osobu. Popularita je fajn, ale větší zážitek je, když lidi zpívají písničku, kterou jsi napsal ty. Všiml jsem si, že si často dobíráte Volta, stejně jako my Laca. Čím myslíš, že to je? Protože jsou nejmladší nebo nastoupili do kapely nejpozději nebo je to úplně jinak?

Petr: Většinou šikanujeme toho nejmladšího nebo toho, kdo má momentálně nejhorší vybavení s tím, že ho chceme motivovat, aby zainvestoval do novýho. Benjamínek je vždycky potřeba. My máme Volta. Je nejmladší, navíc nastoupil do rozjetýho vlaku, vydrží nejdýl na baru a ještě na něj letěj holky - šílená kombinace (smích). Když ti dovolíme šikanovat Volta, můžeme si za to dobírat Laca?

Honza: Rozhodně! Viděl bych to tak, že budeme Volta i Laca šikanovat společně. Mají holt smůlu benjamínci (smích). Když hraješ, kam koukáš? Na holky v prvních řadách, vybíráš si, se kterou nebo kterýma po koncertě zapaříš?

Petr: Jasně, že koukám. Kolikrát je těžký se odtrhnut očima od nějaký holky a koukat se chvíli někam jinam. Kolikrát bohužel za ní stojí její přítel a kouká s výrazem, že mě po koncertě zabije. Občas se ale zaseknu i na někom, kdo tam stojí jako skála a ani se nehejbne, nemrkne, nic. To si pak beru jako výzvu, jestli tou skálou dokážu pohnout. Máš nějaký osobní nebo kapelový „předkoncertový“ rituál? Co uděláš jako první věc, když slezeš z pódia? Co děláš celkově po koncertech?

Honza: Když je čas, tak se snažím trošku uklidnit a někdy si kapelou jakoby plácneme na dobrý zdar koncertu. Nejvíc mě ale baví, že se u nás zcela přirozeně ujalo vzájemné poděkování za koncert. To děláme vždy a přijde mi to super.

Honza: Děkuji za rozhovor, Petře!

Petr: I já tobě děkuji, Honzo, jdeme na bar? (smích) 



text: Jan Kunze, Petr Vrzák, Marta Pušová, foto: Petr Klapper, Petr Kunze, archiv kapel