LIVE: Glen Hansard zahodil svou image barda. V Praze byl tentokrát za rockera

Glen Hansard
Praha, Velký sál Lucerny
9. 5. 2026

Je to přibližně rok od doby, kdy uskupení The Swell Season přišlo s comebackovou nahrávkou Forward, a přesto už stihl Glen Hansard připravit další album, tentokrát spadající do jeho sólové kariéry. Kolekce Don't Settle (Vol. 1 - Transmission East), na níž má brzy navázat druhý díl, ale není klasickou řadovkou. Spíše jde o více či méně přepracované aranže starších písní, u nichž si rozdílů oproti originálu mnohdy všimnou jen ti nejvěrnější. 

V souhrnu to tedy i s přihlédnutím k loňským početným koncertům s Markétou Irglovou znamená, že od večera ve Velkém sále Lucerny, kam se Glen vrátil po dvou a půl letech, nešlo čekat mnoho nového. Fantastický koncert, přesahující svou délkou dvě hodiny, rozhodně ano, o tom žádná. Ale je určitě fér uvést, že pokud jste Hansarda viděli naživo třeba desetkrát nebo i častěji, neměli jste tolik nových zážitků jako jindy. Spíše jste si vyzobávali drobné mikropostřehy, detaily, které tentokrát krapet pozměnily program. Jádro však zůstalo stejné jako už mnohokrát dříve.

Lucerny: Večer, který šel rovnou pod kůži

Předně se sluší doplnit, že tentokrát Glen dorazil bez Markéty, ale zato se svou doprovodnou kapelou, vesměs tvořenou letitými spolupracovníky z domovské kapely The Frames. To také znamenalo, že veškeré výlety do skupinového repertoáru zazněly s patřičnou rockovou razancí, což potvrdila jak úvodní klasika Revelate otevírající koncert, tak třeba Fitzcarraldo, kterému tentokrát předcházel příběh o jeho vzniku.

Těch příběhů tentokrát také nezaznělo tolik, co jindy. Vlastně mě spíše překvapilo, že první pořádná, navíc evidentně neplánovaná promluva k publiku nastala až před osmou písní Grace Beneath The Skies. Kdosi v publiku zamával irskou vlajkou, což tamního barda až nečekaně popudilo. „Co tím vůbec myslíš, když s ní máváš?“, obořil se na fanouška. Ten začal skandovat fotbalový pokřik „olé“. „Tak to jo, s touto verzí jsem v pohodě. U nás doma totiž ukázání irské vlajky v posledních letech znamená, že jsi rasistická ku*da“, zabouřil písničkář. A pokračoval: „Mám pocit, že jsme o naši vlajku byli okradeni. Srát na vlajky. Srát na patriotismus. Všichni jsme lidé.“

Dost možná nevinné gesto z publika Glena viditelně rozčílilo, k incidentu se vracel a dále vysvětloval, že podobné pocity cítí, když vidí americkou vlajku. A že neví, jestli to v Česku s tou naší vnímáme stejně. Má tady za ta léta spoustu přátel, tak možná by mu někdo mohl povykládat o SPD a „flastencích“. Řada z nás by s jeho pocity patrně souhlasila. Vlivy skupin lidí vydávajích své politické ambice za falešná a černobílá prohlášení, bohužel rostou po celém světě. 

The Swell Season ve Foru Karlín: Emotivní návrat Markéty Irglové a Glena Hansarda byl plný nostalgie

Ale zpět k těm mikropříběhům. Osa klíčových a nadále velice silných skladeb zůstala vesměs stejná, mezi vrcholy se tak tradičně řadily hity Her Mercy nebo This Gift. První zmíněná zazněla bohužel opět bez dechů, ale zase jsme si ji v publiku krásně dozpívali sami. Ta druhá tradičně střídala intimní pasáže s expresivním zpěvem, výborně se povedl nástup bicích, ale při finální gradaci došlo ke změně. A místo závěrečného refrénu přišel řev opakující mantru „Don't give up on me“, který sice píseň dál gradoval, nicméně ten jeden refrén navíc to ještě chtělo. 

Rockové bouření tentokrát v obdivuhodně dobře nazvučené Lucerně („Trápili jsme se s tím sálem celé odpoledne!“) neustávalo. Nejpřekvapivější položkou setlistu na momentálním turné ale není vlastní song, nýbrž cover skupiny Discharge s názvem Drunk With Power. „Hrajeme ho hlavně sami pro sebe“, prohlásil zpěvák, když syrová, punková vypalovačka po zhruba dvou minutách dozněla. A rozvykládal se znovu. Tentokrát na téma, jak coby mladík dostal možnost vybrat si v obchodě mezi debutem Sex Pistols a deskou AC/DC, když ještě ani jednu z těch skupin neznal. A jak jinak by asi vypadal jeho život, kdyby tehdy zvolil tu první z nich. 

Na píseň Let The Good One Go se ještě vrátila předskokanka Courtney Marie Andrews. Nicméně její krásný hlas nezastínil skutečnost, že se ta balada táhla jako talíř plný špaget. Škoda že nedorazila už na předchozí Falling Slowly, kde ženské vokály převzala doprovodná klavíristka. Byla v nich totiž oproti dominantnímu Glenovi tak nevýrazná, že její příspěvek by se dal označit spíše za backvokály než za plnohodnotný duet. 

LIVE: Rocker, folkař i rozervaný umělec. Glen Hansard se vrátil do Prahy a přejel diváky jak tajfun

Úplně nejvíc ale potěšil přídavek, který frontman na každém koncertě koncipuje trošku jinak. V Praze překvapivě zařadil jednu ze svých nejkrásnějších a zřídkakdy hraných balad Bird Of Sorrow, na níž si fajnšmekři mohli všimnout, že ji zakončil kraťoučký úryvek z Drive All Night. Vzácný, procítěný a velmi emotivní moment k dalšímu krásnému večeru ve společnosti dost možná nejlepšího písničkáře naší doby. A ačkoliv i nadále platí, že už u nás Glen v minulosti odehrál legendárnější (a také běžně i o půl hodiny delší) vystoupení, pořád si drží svůj staromilský, emocí plný, inspirativní a muzikantsky nesmírně poctivý nadstandard, na který se mimo jiné přišel podívat i jeho kolega James Harries. A za to všechno mu patří obrovský dík.

Setlist: Revelate, Don't Settle, Lay Me Down, Say It To Me Now (propleteno s Gold), My Little Ruin, Didn't He Ramble, Grace Beneath The Pines, Her Mercy, Foggy Dew (Charles O'Neill cover - acapella), This Gift, Back Broke, Great Weight, Fitzcarraldo, Down On Your Knees, Drunk With Power (Discharge cover), Falling Slowly, Let The Good One Go (Courtney Marie Andrews zpívá), When Your Mind's Made Up, Races, Bird Of Sorrow (s úryvkem Drive All Night)

Text: Jan Trávníček, foto: Valeria Semenová
Témata: Glen Hansard, Markéta Irglová, James Harries, Velký sál Lucerny