Vydáno 25.08.2020 | autor: Roman Jireš
Asi si nikdo nemůže myslet, že Deep Purple budou stále tou kapelou vytesanou do žulového skalního masivu po vzoru čtyř amerických prezidentů v národním památníku Mount Rushmore v Jižní Dakotě. Je jasné, že i tahle rocková skála se od dob padesát let starého alba In Rock začne postupem času více či méně drolit. Novinka Whoosh! však i přes rozporuplné recenze neznamená proměnu legendárních Deep Purple v bezcenné rozvaliny.
RECENZE: Noví Deep Purple jako hardrocková skála. Drolí se, ale stále drží
Skladby:
Throw My Bones, Drop The Weapon, We're All The Same In The Dark, Nothing At All, No Need To Shout, Step By Step, What The What, The Long Way Around, The Power Of The Moon, Remission Possible, Man Alive, And The Address, Dancing In My Sleep
13 skladeb / 51:32 min
Vydavatel: earMUSIC
Je potřeba vzít v úvahu, že oproti In Rock na aktuálním albu hrají dva noví muzikanti, klávesák Don Airey nahrazující zemřelého Jona Lorda a kytarista Steve Morse, který před lety nastoupil za trucujícího Ritchieho Blackmora. Takže očekávat pecky jako Speed King, Child In Time nebo Living Wreck je značně nereálné.
LIVE: Deep Purple i po padesáti letech hrají na výbornou
Ostatně poslední párplovské desky Now What?! (2013) a Infinite (2017) jsou přesvědčivým důkazem toho, jak dokázali noví členové posunout zvuk Deep Purple, který není o tolik horší, ale prostě trochu jiný. Navíc ani staromilci opěvovaný Blackmore neměl pokaždé svůj den, o čemž svědčí například jedna z nejvíce rozpačitých párplovských nahrávek The Battle Rages On... z roku 1993.
Novinku otvírá skladba Throw My Bones s výraznou Morseho kytarou a suverénním zpěvem Iana Gillana. Ti, kdo zažili jeho výkony na posledních koncertech, vědí, že na jeho bezchybném projevu má zásluhu především studiová technika. Ale co byste chtěli od chlápka, který letos 19. srpna oslavil 75. narozeniny? A co byste chtěli od kapely, která už vše podstatné řekla ve své bohaté minulosti a jejímž nejmladším členem je šestašedesátiletý kytarista Morse?
Jasně, že neslyšíme nic nového. Hutný podklad a na posledních albech i více melodických refrénů (Drop The Weapon), mnohokrát slyšený klávesový úvod (No Need To Shout) nebo potemnělé sbory ve valivém Step By Step. Určitým překvapením může být Nothing At All, potencionální hit mířící spíše k mainstreamovému než k oldschool párplovskému publiku, s uhlazeným zvukem jednoduchých Aireyho kláves, za nimiž je cítit práce zkušeného producenta Boba Ezrina.
V zapomnění asi rychle upadne rock'n'roll What The What, potkat to však nemusí dunivé vícevrstevnaté The Long Way Around, které si lze, stejně jako následující gradující The Power Of The Moon, představit jako nové koncertní číslo kapely, která je pro některé destinace včetně České republiky stále ještě vítanou atrakcí.
Ukázkou toho, jak dnešní Deep Purple tíhnou k progresivnímu rocku je jakési intermezzo Remission Possible, staré hardrockové párply byste těžko poznali také podle místy až filmově znějící skladbě Man Alive. Jako vzpomínku na staré časy, které byly z pohledu ohlasu skladeb podobně nejednoznačné jako její dnešní tvorba, pak kapela zařadila novou verzi instrumentálky And the Address z jejího dvaapadesát let starého debutového alba Shades of Deep Purple.
Podle některých fanoušků tímto způsobem Deep Purple uzavřeli kruh a naznačili, že Whoosh! bude tečkou za jejich albovou historií. Ti jízlivější dodávají, že tak měli učinit už dávno. Osobně si myslím, že čekání na konec kariéry Deep Purple je zatím stejně marné jako v tuzemských podmínkách vyhlížení okamžiku, kdy to zabalí Petr Janda s Olympicem.
Text: Roman Jireš
Témata: Deep Purple, Whoosh!, In Rock, rock
3,00
čtenáři
hlasuj
