RETRO 90s | Green Day v roce 1996 v Praze:

Green Day
Praha, Sportovní hala
26. 3. 1996

„Šoupnete nám potom lístek pod dveřma?“ vyptávala se před Sportovní halou jakási punkuchtivá a nejspíš výdělečně nečinná dívčina přicházející dvojici, zatímco její přítel postával nesměle opodál. Jak ovšem chtěli oslovit ledabyle a tentokrát opravdu poněkud nevytížené trhače u vchodu, to opravdu nevím. Přeložení koncertu „z malé do velké“, stejně jako magnet v podobě přítomnosti amerických filmařů, dávalo tušit solidně zaplněnou halu, jenže všechno bylo nakonec jinak. Kapesné už asi utratila nejen zmiňovaná osoba, a tak Sportovní hala byla nakonec plná jen z poloviny. Pódium situované na šířku, jak bývá zvykem u těch největších koncertů, je za těchto okolností ve krajině nepochopitelná. Jak to, sakra, bude vypadat ve slibovaném filmu o Green Day?

Předkapela nesla název Mr.T.Experience a byla z Kalifornie. Jestliže drtivá většina těchhle mladých punkových partiček připomíná buď Ramones nebo Green Day (a nejčastěji obojí najednou), pak ani tato nebyla výjimkou. Přišli, zahráli, trochu rozehráli publikum a zase zmizeli. Mám dojem, že nadobro a víc už o nich neuslyšíme. Hlavní hvězdy večera je co do invence i hráčského nasazení převyšují minimálně o třídu. Dál není co dodat.

Zato o fenoménu Green Day by se toho dala sepsat spousta. Možná budu opakovat i to, co jsem o nich napsal už v září, ale jejich koncerty mě fascinují čím dál tím víc. Na vině ovšem není kapela, nýbrž to veselé hemžení kolem. Těžko říci, zda pořádající agentura neprováděla distribuci vstupenek i na pražských základních školách, nicméně ani tuto teorii bych rozhodně nevylučoval. Tolik nezletilců jsem kolem sebe neviděl ani během hromadných oslav Vítězného února v tělocvičně ZŠ plné pionýrů. Když vám pogující adolescent bezcitně dupne na nohu a kolegu Diestlera pak málem srazí k zemi had, kterého vytvořily jakési holky z naší školky, nezbývá vám než jen tupě zírat.

Anebo se raději soustředit na dění na pódiu. Ačkoliv bývá zvykem z nejrůznějších důvodů Green Day zatracovat, jedno se jim upřít nedá. Hrají chytlavé melodické písničky a šlape jim to dokonale. Což by zákonitě mělo vyvolat dojem dobrého rockového koncertu. Bohužel, Green Day opět projevili své sklony k roztleskávání publika, tentokrát již v míře dosahující až k hranici únosnosti. Chápu, že před americkými filmaři museli předvést, co všechno se s lidmi mohou provádět, ale koncert tak velmi rychle ztrácel spád.

Ne, že by to někomu vadilo, vždyť na prvním místě je přece zábava a zpěvák Billie Joe se tentokrát projevil jako bavič dejdarovského typu. Včetně charakteristických pohybů, samozřejmě. Novinka Insomniac, z níž dle očekávání pocházela většina zahraných skladeb, si svým předchůdcem rozhodně nezadá a obsahuje několik pěkných vypalovaček, ovšem fanoušci jsou stále zvyklí spíše na hity z alba Dookie, Welcome To Paradise, Basket Case, She i When I Come Around totiž přece jen zaznamenaly trochu větší ohlas než Geek Stink Breath nebo Walking Contradiction.

Pokud někdo čekal, že Billie Joe tentokrát už konečně něco vytáhne, mohl být zcela spokojen. Zhruba v půli koncertu se totiž v jeho ruce objevil růžový plyšový tvor blíže nedefinovatelného živočišného druhu. Mravní výchova mládeže zůstala dílem toho dílem ohrožena. Green Day hráli asi 65 minut a už v půl desáté se všichni mohli vydat na cestu do svých postýlek.

O platnosti hesla Punk’s Not Dead se nemá cenu přít. Když se ale dívám na bandu mládežníků, jejichž obzor zjevně končí někde u amerických zelenáčů, říkám si, že v poslední době dostává celkem slušně zabrat.

Text: Jan Ernest, foto: Oldřich Teringer
Témata: Green Day, Billie Joe Armstrong, Sportovní hala, Praha, retro, punk