The Prostitutes interview: Chceme číst pořádný recenze!

Akropolis Multimediale, jak už název napovídá, by měl dva dny po sobě představit dvě kapely v prostoru Paláce Akropolis v multimediálních kooperacích a souvislostech. Letošní téma je videomapping. O co půjde?
Destroyer: K tomu ti nejvíc řekne Tomáš. Tomáš je light designer, který s námi už dlouho spolupracuje. Kromě light designu bude mít na starosti i celkový stage design. A zároveň je to náš nový manažer.
Tomáš: Nebudeme úplně konkrétní, ale koncept je takový, že na pódiu budou různé projekční plochy, v kterých bude ke každé písničce probíhat tématická projekce. Nechceme se ale soustředit jenom na tu projekci, protože ze zkušeností vím, že po několika skladbách začíná projekce sama o sobě nudit. Celý vizuál doplníme různorodými světly a dalšími efekty. Nepůjde tedy jenom o video, ale o celkově multimediální koncept.
Destroyer: Abych neurazil videomapping, tak je třeba říct, že The Prostitutes nejsou Coldplay a nejsou ani Staroměstský orloj, tomu nechceme konkurovat. Tím pádem k tomu budeme přistupovat jinak. Jelikož jsme původně nic takového vůbec dělat nechtěli, bereme to jako výzvu. Pořád chceme, aby to byl hlavně rock'n'roll, aby to nešlo proti naší energii. Ten koncept bude jednoduchý a špinavý.
Nebude to žádná audiovizuální hostina, nejsme Daft Punk. Bude to prostě vypadat, jako když videomapping dělá banda sfetovanejch kreténů z Prahy. Přijďte se podívat 20. října do Akropole!

Zanedlouho hrajete v Londýně. Jak jste se do hudební Mekky dostali?
Adam: Díky tomu, že jsme nahrávali desku s Youthem, se nám otevřely další dveře. V Anglii máme PR management, paní Dianne, která říkala, že kdybychom neměli pod deskou podepsané tohle jméno, tak by vůbec nemělo smysl nás v Anglii někomu tlačit. Díky Youthovi to ale mělo smysl a Dianne začala obesílat rádia a hlavně nám domluvila tenhle showcase. Budou tam pozvaní místní novináři a zároveň je to přístupný i lidem zvenku. To je pro nás šance oslovit jak potencionální fanoušky, tak i někoho z médií. Kdybychom si ten koncert uspořádali sami, takovou šanci bychom nikdy neměli. Popravdě jsme v něco takového trochu doufali - že nám Youth jednak pomůže udělat dobrou desku a že se nám díky jeho jménu otevřou dveře někam dál.

Jaký je tedy váš recept, jak se dostat ven?
Destroyer: Na tuhle otázku nemám odpověď, protože tuhle akci nepovažuju jako znamení, že jsme se dostali ven. Že máme recenze na zahraničních webech a čas od času hrajeme mimo republiku, v tom není v podstatě žádná marketingová práce ani organizovaná a cílená snaha expandovat. Naše koncerty mimo Českou republiku jsou takové ad hoc fanouškovské akce - někde nás prostě chtějí slyšet a my tam přijedeme.
























A co je tedy třeba, aby se z takové ad hoc akce stala regulérní šňůra?
Destroyer: To nevím. Kdybych to  věděl... Já o tom přemýšlím celou dobu, co se nám začalo trochu dařit venku. Celá kapela o tom přemýšlí. Naopak vím, co tomu škodí – nesmíš mít žádné závazky. Tím myslím rodinný i pracovní. Taky by bylo ideální dělat svoji hudbu na ipadu. Jste dva, vejdete se do Fiatu 500 a váš backline znamená dvě šňůry s minijackem, tři kabely a dva ipady. Když s tímhle vybavením dokážeš udělat zajímavou muziku, tak můžeš vyjet na worldwide tour hned.
Adam: Třeba Skrillex.
Destroyer: Když máš práci, kterou bereš vážně, nebo děti, o které se chceš starat, tak jakékoliv podobné vyhlídky odpadají. Aby mohli The Prostitutes odjet na světové turné, museli by nám dát soukromé letadlo, honorář takový, že bychom nemuseli chodit do práce, a jednou za měsíc nás tím soukromým letadlem odvézt do Prahy za rodinami nebo ty rodiny poslat za námi. A takhle to prostě
nefunguje. A nebo začni brát tvrdé drogy, aby ses totálně desocializoval a pak už ti může bránit jenom nedostatek vlastního talentu.

Pro Adriana bude londýnský koncert úplně prvním před domácím publikem. Jak se těší?
Destroyer: Já kvůli téhle myšlence nespím už 14 dní. Představuju si, jak tam Adrian stojí, snaží se bejt vtipnej, nejde mu to a je to trapný. Nebo tam stojí, je zaseklej, což je stejně tak trapný. Nejspíš si ale před koncertem řekneme, že je to prostě obyčejný koncert pro podobný lidi, kteří na nás chodí v Praze, a budeme v pohodě.

Přečtěte si o londýnském koncertě The Prostitutes

Něco takového si ale v takové chvíli jen těžko nalžete.
Destroyer: Ono to tak ve finále stejně bude. V Londýně jsem byl mnohokrát a viděl jsem spoustu koncertů všelijakých velikostí od stadiónů až po malé kluby. A věř tomu, že kapely, které hrají v takhle malých klubech jakou je Troubadour, proti nám nemají žádnou výhodu. Jestli my dokážeme zahrát ten koncert uvolněně a s razancí jako tady a jestli se tam z toho neposereme, tak to klapnout
musí.

Rozdíl je v tom, že když budete hrát v Akropoli, přijde dvě stě lidí a pět novinářů. I když se vám koncert povede a oni napíší sebelepší recenzi, tak se tady vaše pozice příliš nezmění. Ale kdyby to klaplo v Londýně před "těmi správnými" lidmi, mohlo by se toho změnit poměrně dost. A to vám může svazovat ruce...
Destroyer: Máš pravdu, ale zakázal jsem si o tom takhle přemejšlet. Jedu prostě do města, kam snad přijdou nějaký lidi, kteří od nás nebudou očekávat set jako od Kings of Leon, a my jim ukážeme, že máme 14 písniček, které nás baví hrát. Doufám, že to proběhne takhle. My prostě nejsme anglická kapela a nejdeme dělat import do země, která je postavená na exportu.
Adam: Budou tam sice ti novináři, ale je otázka, jací novináři a jestli je vůbec budeme zajímat.
Destroyer: Mě hlavně zajímají technické podmínky a vybavení, abychom to vystoupení zvládli zahrát podle našeho standardu.
Adam: Mě zase trápí, abych si stihnul koupit kalhoty v Top Shopu na Oxford Street.
Destroyer: Takže každej máme ty svý starosti. (smích)

Vzpomněl jsem si na video ke skladbě Everybody Knows, která vypráví o nevěře. V klipu hrají děti, které prožívají útrapy dospělých. Někteří z vás už děti mají. Je toto prožívání nešťastných dětských lásek stejně frustrující jako u dospělých?
Destroyer: Já ještě nemám děti ve věku, kdy by prožívali frustrující lásky. Ale já osobně jsem tyhle frustrace prožíval mnohem hůř jako dítě než později jako adolescent nebo jako dospělý.

Můžou být děti a jejich svět také hudební inspirací?
Adam: My když někam jedeme, tak se naopak všichni tváří, že nikdo žádné děti nemá. (smích)
Destroyer: Průnik dětského světa můžeš najít třeba v Go Back to Sleep. To byla původně ukolébavka pro dítě, ale nakonec je z toho skladba o speedu. A pak u Elephanta mám dojem, že byl původně taky dětskou písničkou. Pomocí bajky popisuje, že až budeš velkej, všechno bude na hovno.

Poslední deska Deaf To The Call je hodně temná. Odráží se v ní vaše vlastní frustrace?
Destroyer: V celé naší vnitřní energii je milimetrová hranice mezi totálním konfliktem nebo absolutním štěstím. Všichni se snažíme něco dělat, ať už v kapele, v práci nebo ve vztahu. A ty věci se občas serou. A čím víc toho děláš, tím víc se toho může posrat. A z toho prostě jsi frustrovanej. Když nebudeš dělat nic, frustrovanej nebudeš. Deaf To The Call tak odráží tuhle nasranost, ale odráží i
umíněnost, zabejčenost a touhu něco dotáhnout navzdory okolnostem.

Pokud jde o recenze, všiml jsem si, že máte s hudební kritikou velký problém. Proč? Jaký je problém současné hudební kritiky?
Destroyer: Největší problém současný hudební kritiky je absence tištěných médií. Nechci se vyhraňovat proti webzinům, ale jejich zásadní problém je fakt, že na internetu nejsou takové náklady jako v tisku. Tím pádem může psát kdokoliv.
Adam: Tím, že obsah na internetu už nevydělává tolik peněz jako dřív, nemůžeš zaplatit kvalitní lidi a chybí ti to kvalitativní síto.
Destroyer: Vlastně to funguje naopak. Když si takový web založíš, budeš mít problém najít pořádného redaktora. A pak vidíš ty recenze, co na internetu vychází a jenom čumíš. Ty tou deskou žiješ třeba půl roku, pořád nad tím přemejšlíš a pak si přečteš recenzi, kde někdo napíše, že je to docela dobrý. A ty si řekneš: "Ty vole, jak docela dobrý? Tak si dej sakra aspoň tu práci a napiš, proč je to dobrý nebo proč to dobrý není." V český hudební kritice prostě chybí argumenty, nehledě na to, jestli tě ten recenzent má rád nebo tě nenávidí.

Mají hudební recenze v dnešní době ještě smysl?
Destroyer: Upřímně řečeno, mě něčí názor může být jedno, protože já si tu desku můžu stáhnout dřív, než o ní vůbec někdo napíše. Takže si maximálně udělám takovou zpětnou kontrolu, co si o tom myslí někdo jinej. Hudební publicisti už dávno neudávají směr a jediný, co můžou udělat přínosného, je pořádně argumentovat. O naší desce jsem našel dohromady tak pět vět, které něčím argumentovaly a něco mi daly.
Adam: Nejsme kapela, která neumí přijímat kritiku. Naopak. Ale toho konstruktivního jsme toho v recenzích našli hrozně málo. Nemůžeš si prostě přečíst recenzi, aniž by v tobě něco zanechala. Takže chceme číst pořádný recenze!



text: Petr Adámek
{vypnoutlink:Multimediale}

---