Kay Buriánek: Thoma Yorka z Radiohead šváb jako já nezajímá

Kay, foto: Petr KonečnýNedávno ses vrátil z Berlína, kde jste dotáčeli vaše nové album, jak bylo?
Je to obohacující v tom, že čtyři lidi musí komunikovat na takhle omezené platformě a ohraničeném místě. Samozřejmě dochází k nějakým střetům, ale my jich měli úplně minimálně. Když je zúčastněných víc lidí a je to v místě, kam musíš docházet, vyskytne se spousta rušivých elementů typu „Jéé, já musím jít támhle, jéé, já musím udělat tohle, jéé, dneska je koncert, na kterej chci jít…“ Tady není kam utéct, což je dobrý pro interakci s lidma a produktivitu. Je to lepší, než si pronajmout studio v Praze, kam člověk dojíždí a pak jen kouká na hodinky, aby už vypadnul, protože v televizi běží fotbal.

Soustředili jste se jen na natáčení, nebo jste měli i čas si Berlín trochu užít?
Byli jsme v Kreuzbergu, kterej je moc hezkej a kterej mám hrozně rád, ale ven jsme se skoro nedostali. Navíc tím, že jsme ve studiu i spali, se občas stane to, že se ti posunou hodiny do asijskýho času, takže jsme chodili spát hrozně pozdě. Určitě to nebylo tak, že bychom jen kalili a užívali si, jeli jsme tam pracovat a tím, že jsme ve studiu byli jen čtyři, to bylo koncentrovanější. Taky jsme už z minulého natáčení v Berlíně byli poučení a věděli jsme, čemu se vyhnout. Odjeli jsme tam s plánem, který jsme museli splnit, a to se nám beze zbytku podařilo. Neměli jsme stres, ale fakt jsme makali a s výsledkem jsme všichni spokojení.

Takže žádná velká desetidenní party po vzoru starých rockerů se opravdu nekonala?
My jsme dost pragmatický v tom, že jsme zvyklí hodně pracovat. Hlavně když se točí zpěvy, tak to člověk nemůže dělat úplně zmatlanej, protože druhý den nic nenahraje. Samozřejmě jsme pili, ale ne tak, abychom v pět hodin odpoledne odpadli úplně na mrak. Na uvolnění je to určitě dobrý, ale v normální míře.

Nemáš pocit, že dnes se kapely příliš soustředí na práci a tak se z hudby vytrácí punc nefalšovaného rock´n´rollu?
Já si myslím, že je to trochu švindl a přeceňovaný, protože jde o historky, který se dobře prodávají a zajímají lidi. Koho by zajímalo, že tam stojíš pět hodin v kuse a zpíváš dokola jedno a to samý…

Berlín je metropolí umění všeho druhu, podařilo se ti nasát atmosféru a promítnout ji na chystané album?
Mně tam fakt stačí vyjít jen na ulici. Kreuzberg, kde bylo naše studio, je zrovna takovej svobodomyslnej. Duch města tam působí úplně jinak, bezstarostně, i když lidi tam určitě starosti mají, jako všude jinde. Ale jsou uvolněnější, nehrajou typický hry maloměsta/velkoměsta Prahy a nesnaží se dávat najevo, jak jsou hrozně důležití pro společenství, ve kterém se pohybujou. A přitom je to vlastně jen klišé, přetvářka a hra. Ten spirit toho, že v Berlíně je tohle všechno trochu jinak, byl jedním z důvodů, proč tam točit znovu.

Jak se člověk po deseti dnech v izolaci dostává do normálu?
Všichni jsme zvyklí chodit pozdě spát, ale tady byl časovej posun nejmarkantnější. Začali jsme dělat odpoledne, končili jsme pozdě v noci a každý den se to pořád víc nabalovalo. Nakonec jsme vstávali třeba až po poledni, což je pro mě atypický, protože nejsem zvyklej vstávat takhle pozdě, takže mám ještě spánkovej deficit.

Nová deska má být podle tvých slov temnější a pomalejší než předchozí album MGKK Telepathy. Stále to platí?
Ono je to zavádějící. Na nás může působit temně, zase na druhé tak působit nebude. My vždycky používáme ty samé výrazové prostředky, jen záleží na tom, jak jsou podané a zabalené. Minulá deska nebyla zas až takovej odstřel někam jinam, ale za A jsme neměli tolik času, za B jsme nebyli tak dobře připravení, za C jsme trochu tápali a pak jsme to dolepovali implantovanou elektronikou. Na nové desce skoro žádná elektronika není, je hlavně o kytarách.

Jste nominovaní v hudební anketě Žebřík, ale ty sám se k předávání hudebních cen obecně vyjadřuješ spíš skepticky. Nemají pro tebe žádnou váhu?
Samozřejmě jsou tu nějaký věci, který mě iritujou, nevěřím jim, a mám tendenci si z nich dělat srandu. Na druhou stranu bych byl sám proti sobě, kdybych tvrdil, že je to pro mě úplně bezcenný, ale apriori k tomu nemám moc důvěru. Žebřík je lepší oproti jiným cenám v tom, že tam opravdu hlasují lidi, takže fanoušci můžou nějakým způsobem podpořit kapelu. Ale v podstatě je to šaškárna o sponzorech a masivní after party, kam se všichni chodí ukazovat, aby bylo vidět, jak jsou důležití. Proto tady hudební scéna funguje tak, jak (ne)funguje.

Kay, foto: Jana KusalováHlasoval jsi někdy?
Ne, nikdy.  Systém a princip těch soutěží mě neutvrzuje, že bych to měl udělat a určitě ne proto, že by mi bylo líto peněz. Když vyhrajou UDG nebo Nightwork, tak fajn, ale je mi to úplně fuk a fakt pochybuju, jestli jde o extra přínos pro to, aby tu scéna vypadala jinak, než vypadá.

Na Žebříku s vámi vystoupí jako host NiceLand. Jak moc velký průser očekáváte?
My jsme avizovali už dopředu, že není moc času se na ten humbuk připravit, protože připravujeme desku. Budeme se s tím v rámci možností snažit poprat a nějak to dopadne. Myslím, že jsme všichni takoví lobotomové, že i ten největší průser se může proměnit ve vtipnou taškařici (smích).

V tvých hudebních freestyle recenzích si bereš na paškál pouze zahraniční kapely. Bojíš se, že místní by si na tebe došláply, což u zahraničních nehrozí?
Hlavně si myslím, že to není nějak ofenzivní, ale jde o legraci. Efekt má být kontroverzní, aby byla větší čtenost a aby lidi reagovali, byť se vozí po mně. Nejde o strach, jen mi nepřijde fér vyjadřovat se k věcem, které se mi nelíbí, ale znám ty lidi a mám s nimi nějaký na hranici respektu se pohybující vztahy. Udělal jsem jednu jedinou výjimku u Prago Union, protože se mi jejich deska opravdu hodně líbila a přišlo mi, že to není primárně moje teritorium.

Umíš si přestavit, že bys svoji ostrou kritiku nového alba Radiohead řekl Thomovi Yorkovi přímo do očí?
Asi bych mu to těžko řekl do očí, protože je má hodně divný, a já bych nevěděl, kam se mám koukat (smích). Ale je to tak hypotetická otázka, že vážně nevím. Myslím, že Thoma Yorka něakej šváb jako já nezajímá a můj názor už vůbec ne.

Marta Pušová