ROZHOVOR | Doctor Victor: Nemusíš se muzikou živit, aby ti změnila život

Doctor Victor a Ida Nielsen. Jak vlastně tato spolupráce vznikla?

Idu jsem poprvé viděl v roce 2011 na koncertě Prince. Bylo to v Paříži. A když přišla, spolu s bubeníkem Johnem Blackwellem, úplně mě to rozsekalo. Měl jsem to štěstí vidět Prince naživo dvakrát. Podruhé zase s Idou. Neuvěřitelná energie. A to je věc, kterou si člověk nějakým způsobem nenasaje z YouTube. To je potřeba zažít. Nedá se to popsat. Poprvé jsem ji teda viděl v Paříži a potom jsem se s ní potkal v Berlíně a navázali jsme spolupráci.

Konkrétně jakou?

Tady v České republice jsem v rámci Doctor Victor Music Academy pořádal její baskytarovou kliniku pro moje žáky. Potom se mi během covidu ozvala její manažerka, jestli bych tady Idě nemohl zařídit nějaký koncerty, protože jí kvůli tehdejším restrikcím odpadlo hraní v okolních zemích. Stalo se. A zároveň jsme si zajammovali. Měla tehdy i kliniku v Teplicích a ve Vysokém Mýtě.

Znáte poměrně dlouho.

Tehdy poprvé jsem tam samozřejmě přišel jako fanoušek a když mě pak Ida oslovila, abych jí natočil kytaru, moc mě to potěšilo.

Co to pro tebe znamená?

Pro mě to je obrovská pocta a taky důvěra, které si vážím. Fanouškem jsem být nepřestal, jen se k tomu přidala možnost tvořit společně a přinést do její hudby něco svýho. V souvislosti s tím jsme vymysleli, že by se ona přidala k nám v písničce Whole Family, kterou jsem napsal a nahrál v Abbey Road. A takhle naše spolupráce pokračuje. Budu moc rád, když se to všechno podaří a lidem se to bude líbit, protože to je propojení funky světa s rockem.

Je teď Ida v Praze speciálně kvůli vystoupení s Doctor Victor, nebo tady má ještě i jiné aktivity?

Ida přijela speciálně kvůli našemu pražskému vystoupení. V dubnu to bylo deset let od chvíle, kdy zemřel Prince, a říkal jsem si, že bychom ho mohli připomenout společným hraním. Už tady několikrát hrála a líbilo se jí tady. Během návštěvy stihla taky natáčení pořadu Na plovárně a návštěvu studia SONO.

Takže velká radost.

Ano, jsem moc rád, že tady je a že s náma může zahrát. Protože její basa… to je neuvěřitelný. Pro mě patří mezi nejlepší hráče na basu vůbec. A já bych si přál, aby svou hrou inspirovala další lidi ke hraní na tenhle skvělej nástroj.

Říkáš lidi, myslíš tím tedy ženy i muže?

Přesně tak. U spousty muzikantek mě fascinuje citlivost a intenzita, kterou do hraní přinášejí. U Idy se to navíc potkává s obrovskou pozitivní energií. Určitě bych rád, kdyby její hraní inspirovalo další holky, které hrají na kytaru, aby zkusily i basu.

To mě přivádí k tématu vaší hudební akademie. Máte hudební autobus, letos jste poprvé dělali tábor pro děti. Napadlo tě udělat něco takového i pro dospěláky?

Proč ne? Dovedu si to představit i pro dospělý. Někdo si chce splnit sen, kterej roky odkládal, někdo se chce ke hraní vrátit. Nemusíš se muzikou živit, aby ti změnila život.

Letos to byl historicky první ročník našeho kempu. Chtěl jsem ho udělat už dřív, ale nebyly k tomu příznivý okolnosti, aby se to zvládlo, protože často hrajeme. A to je právě to, o co nám s kapelou jde nejvíc. Hrát.

V tomto roce to konečně vyšlo a kempy byly dva, ve Vysokém Mýtě a v Praze. Když to půjde, chceme to zopakovat, protože se nám přihlásila spousta talentovaných hráčů a hráček.

A vlastně letos si připomínáme taky deset let od našeho vystoupení v roli předkapely AC/DC a zároveň jsem právě v roce 2016 taky založil Hudební akademii Doctor Victor, která se pořád rozrůstá o další aktivity.

Ty jsi Doctor Victor, kapela je Doctor Victor. Jsi mozek a motor všeho. Bubeník a basák jsou s tebou pár let stabilně. Jak je vnímáš?

Vždycky jsem chtěl mít kapelu a s tímhle záměrem jsem šel i na konzervatoř Jaroslava Ježka, abych našel spoluhráče. Je to o chemii. S klukama je sranda, je to skvělý a všechno funguje.

Mít kapelu obecně není vůbec jednoduchá záležitost. Když jezdíš třeba devítihodinový trasy i kvůli koncertu, kterej trvá tři čtvrtě hodiny… A potom člověk, když si to spočítá, stráví většinu času, kus života, v dodávce. Aby to fungovalo, nestačí najít skvělý muzikanty. Musí to být člověk, kterej to opravdu hodně chce dělat. Může být ponorka, může se dít cokoli, ale když tam ta chemie je, funguje to. Kdybych necítil, že tam je, nedělal bych to.

A co Wanastowi Vjecy a hostování v Lucii. Jak je to tam? Jiní lidé, jsi tam v jiném postavení. 

Z obojího mám obrovskou radost. V kapele Wanastowi Vjecy a při hostování v Lucii mám jinou roli, ale pořád do toho přináším svůj zvuk a způsob hraní. V Doctor Victor píšu vlastní skladby a rozhoduju, jakým směrem se kapela vydá. Je v tom svoboda i odpovědnost a vlastní hudba je pro mě zásadní.

Rozhodl ses, že chceš být muzikant a dáváš tomu všechno.

Kdybych nemohl zpívat a hrát, asi bych to nesl hodně těžce. Muzika pro mě není jenom práce, kterou bych mohl vyměnit za jinou. Je to způsob, jak ze sebe dostat věci, který někdy neumím říct jinak. Takže když říkáš, že jí dávám všechno, ona toho taky strašně moc dává mně.

Myslíš, že vás díky tvému hostování u Lucie objevili noví fanoušci?

Věřím, že jo. Když mě někdo uvidí s Lucií a díky tomu si pustí i Doctor Victor, mám z toho radost. Stejně nám pomohlo hraní před AC/DC nebo soutěže, kterýma jsme prošli. Každá taková příležitost je pro kapelu velkým plusem. Žádná reference za tebe ale koncert neodehraje. Pro mě je každej koncert posvátnej, ať hrajeme před velkou kapelou, nebo v malým klubu. Vždycky tam může být někdo, kdo nás slyší poprvé. A já chci, aby měl důvod přijít i podruhý.

A Wanastowi Vjecy?

Wanastowky jsou legenda, jsem rád, že můžu být součástí a přinést tam svou energii. Jsou to ostřílení matadoři, mají neuvěřitelný zkušenosti ve všem možným. Na Robertovi obdivuju, jak píše hudbu i texty. Baví mě s nima hrát i poznávat, jak o muzice přemýšlejí.

Co se bude dít po koncertu v Lucerna Music Baru? Jaké máte plány?

Pokračuje spolupráce s Idou na její skladbě. Kytary jsou nahraný, už je to vlastně téměř hotový. Ještě ladíme, kdy a v jaké podobě nahrávku představíme, takže si na ni fanoušci budou muset chvíli počkat.

Potom je ještě v plánu, uvidíme, jestli se nám podaří, další hudební autobus. Už máme za sebou tři ročníky. Myšlenka je, že podporujeme děti, místní talenty, napříč celou Českou republikou k tomu, aby hrály na hudební nástroje, takže děláme workshopy zdarma. Zahrají si na super nástroje, který jim rádi půjčujeme.

A v plánu je samozřejmě i to, že se budeme snažit ještě víc hrát. Nejenom v Německu, ale i doma. V České republice hrajeme moc rádi a chci, aby lidi měli víc příležitostí nás zažít osobně. Vždycky je to o tom dostat lidi na koncert a pak je přesvědčit hned tím prvním beatem.

Ty sám sis užil v poslední době koncert nějaké kapely, kterou máš rád?

Určitě. Foo Fighters v Berlíně. To jsem si strašně moc užil. Byl jsem na Airbourne a na Steviem Wonderovi v Hannoveru.

Já zbožňuju takový umělce, jako jsou AC/DC, Sly & the Family Stone, Dave Grohl, Prince, Jimi Hendrix. Koncerty si rád pouštím i ze záznamu, a když mám možnost někoho z těch, který obdivuju, zažít osobně, snažím se ji využít.

Teď jsem si taky zajel na tři dny do New Yorku. Dva večery jsem strávil v Iridiu se Sons of Cream, potkal jsem tam i Vernona Reida a Willa Leeho. A cestu završila oslava devadesátých narozenin Buddyho Guye v Radio City Music Hall.

Hrál jsi tam?

Ne, jel jsem se na to podívat jako fanoušek, protože jsem chtěl vidět ty muzikanty společně na jednom pódiu. Myslím si, že je důležitý je vidět, dokud je ta možnost.

Když jsem třeba viděl na YouTube bluesovej večer v Bílým domě, kde vystupoval i Mick Jagger, říkal jsem si, jaký to musí být sedět přímo tam. Jenže to bylo pro uzavřenou společnost. Tentokrát se ta příležitost naskytla, tak jsem ji využil.

Co bylo úplně nejsilnějším momentem?

Buddy sám. V Radio City Music Hall byla spousta skvělejch muzikantů, ale nejvíc ve mně zůstalo, že v devadesáti stojí na pódiu, hraje a pořád je z něj cítit chuť pokračovat. Nevnímal jsem to jako loučení. Spíš mi připomněl, proč jsem sám začal hrát. A nemohl jsem se dočkat, až zase vezmu kytaru do ruky.

Text: Liv Boková foto: archiv Doctor Victor
Témata: Doctor Victor, Lucie, Wanastowi Vjecy, Stevie Wonder, Eric Clapton, Foo Fighters, Dave Grohl, Ida Nielsen, Prince, Mick Jagger