Vydáno 17.08.2012 | autor: redakce
Správný punker má nějaké institucializované svátky na háku. Vánoce proto neslavil ani Joe Strummer, zpěvák, kytarista a skladatel legendárních The Clash. Dva dny před Štědrým večerem, v neděli 22. prosince 2002, to totiž na světě vezdejším definitivně zabalil a po zdrcujícím infarktu se odebral za Sidem Viciousem a parťáky z Ramones do míst, kde po břinkotu rozbíjených instrumentů a tříakordových odrhovačkách vládne smířlivé ticho. Kulaté padesátiny přežil o čtyři měsíce a jeden den.
SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Joe Strummer (48.)
Strummerovo dětství v ničem nenaznačovalo jeho budoucí příklon k rebelantskému proudu pop music, naopak, klučina byl předurčen k neuvěřitelně kosmopolitnímu údělu. Jako sny britského ambasadora v Turecku se narodil (jako Graham Mellor) v tamní metropoli Ankaře 21. srpna 1952 a v rámci kočovného života diplomatické rodiny postupně žil v Mexiku, na Kypru či v egyptské Káhiře. Až při návratu do Anglie začal nasávat rock´n´rollovou hudbu, nikdy neopomenul uvést, že mu zvláště učarovalo Not Fade Away Buddyho Hollyho v podání Rolling Stones. "Znělo to jako parní lokomotiva, byl jsem z tý písničky naprosto paf..."
SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: PŘÍBĚHY ZESNULÝCH HVĚZD
Po základní škole se nějakou dobu poflakoval mezi komunitou squatterů a londýnského metra (tam také přijal pseudonym Strummer – Drnkač), než založil pubrockovou kapelu 101ers. To už udeřil předvečer londýnské punkové rebelie a poté, co v roce 1976 zhlédl vystoupení jistých Sex Pistols, bylo vymalováno. Zpočátku dosti ostře – jako by se v rozpuku punku setřely rozdíly mezi militantními frakcemi fašisticky orientovaných skinheads a povšechně anarchistickým pohledem na svět: London SS. Přesně tak se jmenovala kapela, kterou vedl kytarista Mick Jones. Po doplnění o basistu Paula Simonona a bubeníka Terryho Chimese ji však Joe překřtil na únosnější The Clash. Proč právě toto slovo, v češtině vyjadřující např. srážku, hádku, lomoz a podobně? Inu, bylo totiž nejfrekventovanější v titulcích novinových zpráv...
Během následujících pěti nejlepších let se The Clash (Chimese mezitím u bubnů vystřídal Nicky „Topper“ Headon) navždy zapsali do hudební historie jako jedna z nejpřínosnějších punkových kapel vůbec. Chytlavé „tříakordovky“, v nichž to však nebubnovalo jen punkem, ale i reggae, dubem, rockabilly a world music, nepřikrášleně politické textové šlehy a v neposlední řadě i Strummerovo číro ala mohykán přímo ovlivnilo celou britskou a posléze i americkou subkulturu. Alba jako stejnojmenný debut (1977), Give ‘Em Enough Rope (1978) a London Calling (1979) se stala instantní punkovou klasikou, která ovlivnila všechno, rockový mainstream nevyjímaje. Ano počátkem 80. let, kdy punková vlna zvolna slábla a stylově se přelila do rockového koryta, The Clash nestrádali. Naopak. Desky Sandinista (1980) a Combat Rock (1982) s hitem Rock The Casbah rozšířily popularitu a úspěch kapely z Evropy i do USA. Kde čtveřice podnikla několik úspěšných turné, ať už jako předkapela The Who či samostatně.
V roce 1983 však odchází Jones, Headon mezitím nekontrolovatelně propadá heroinu a jelikož následné album Cut The Crap (1985) propadlo, Strummer se Simononem v roce 1986 kapelu oficiálně rozpustil (byť v následných letech došlo k několika pokusům o comeback).
Joe šel vlastní cestou a dokázal svůj mnohovrstevný talent. Zahrál si v několika filmech (mj. v Jarmuschově snímku Mystery Train), napsal něco scénické muziky, produkoval alba kolegů, v roce 1989 debutoval sólově s deskou Earthquake Weather, pohostinsky působil v Pogues a koncem 90. let založil vlastní projekt Joe Strummer & The Mescaleros, s nímž až do své smrti vydal dvě alba, hudebně až překvapivě elektrická, čímž dokázal, že striktně punkovými mantinely umělecky omezován nikdy nebyl. Jak by také ano, když se jeho v Evropě snad největší hit (viz poslední věta v tomto epitafu) objevil v roce 1991 v reklamě na džíny. Ekonomická bída čas od času dolehne i na ty duchem nejchrabřejší...
Rok 2002 začal Strummer ve velkém stylu. S Bobem a Davem Stewartem (Eurythmics) napsal píseň 48864 pro projekt Nelson Mandela SOS a The Clash byli nominováni ke vstupu do Síně slávy. Nadšený Strummer chtěl navíc k této příležitosti oživit kapelu v původní sestavě. Při koncertech jeho Mescaleros už si po dvaceti letech vyzkoušel, jaké to je znovu si se Simononem a Jonesem zahrát staré pecky The Clash. Jeho svíčka však už dohořívala, aby zmíněnou neděli 22. prosince zhasla definitivně. Srdeční záchvat ho přepadl doma v Somersetu, pár minut poté, co se vrátil z procházky se svým psem. Manželka Lucinda, která mu povila dvě dcery, už ho nedokázala oživit. Během následujících hodin, kdy nečekaná zvěst dosáhla hranic hudebního teritoria, začaly pršet první kondolence z řad nejbližších spolupracovníků, přátel i dalších muzikantů. Všichni se shodli v jednom: odešel jeden z nejdůležitějších hudebníků vůbec.
A jeho věčná otázka „Should I stay or should I go?“ tak byla zodpovězena.
text: Jan Petričko, foto: archiv
Témata: Joe Strummer, The Clash, punk
