SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Ivan Martin "Magor" Jirous (159.)

NEPŘÍTEL REŽIMU

Jirous stihl vystudovat roku 1970 během pomalu nastupující normalizace dějiny umění, ale tomuto oboru se věnoval spíš okrajově - kromě toho byla brzy zrušena i většina časopisů, kam by mohl psát. Co ho zajímalo víc, byla hudba - už roku 1969 se stal uměleckým vedoucím undergroundové kapely PPU. Z jeho pera vyšel zásadní vzpomínkový text Pravdivý příběh Plastic People, který spolupráci se skupinou a genezi její tvorby i dobové okolnosti mapuje. Je plná historek z vystoupení i večírků, Jirous tam vzpomíná třeba na první koncerty: "Kromě létajících talířů měli Plastici na scéně neuměle nakreslenou vlasatou hlavu s nápisem: JIM MORRISON IS OUR FATHER. Na scéně byla spousta zvukových beden aparatury, z nichž hrály pouze asi tři, ostatní byly atrapy. Tenkrát se dbalo, zvlášť v psychedelické hudbě, nejenom na to, jak skupina hraje, ale taky na to, jak vypadá."

• SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Milan "Mejla" Hlavsa

Kromě uměleckého pozadí líčí ale i problémy, kterým návštěvníci koncertů i kapela samotná musela čelit kvůli svému nekonformnímu uvažování v nesvobodné zemi. Nezůstalo u slov ve znechucených oficiálních článcích, které na PPU házely nejednou špínu - Jirous vypráví o potýkání s StB, přerušených koncertech, rvačkách a výsleších. Poprvé byl vězněn kvůli hospodskému konfliktu s příslušníkem StB roku 1973, znovu v roce 1976. Právě toto druhé odnětí svobody je známé jako tzv. proces s českým undergroundem (zatčen byl i například Pavel Zajíček ze spřízněných DG 307), který podnítil vznik Charty 77, jíž byl Jirous signatářem. Vězněn byl ještě třikrát, z toho jednou ve Valdicích, kde vznikla sbírka Magorovy labutí písně, kterou propašoval z vězení taktéž zavřený Jiří Gruntorád. Nadále pak byl pod ochranným dohledem, který komplikoval jeho činnost, než se zase vrátil do vězení v březnu 1989. Trest mu byl po revoluci prominut.

Jirouse ale, jak se zdá, komunistický režim nikdy doopravdy nezahnal do kouta a přes opakované věznění ho nezlomil. Navzdory zřejmě konstantnímu psychickému nátlaku i konkrétním trestům organizoval v rámci své činnosti s PPU koncerty i festivaly druhé kultury. Současně se věnoval prakticky celý život psaní poezie a článků, částečně spjatý byl i se samizdatem, kde publikoval. I když řada jeho přátel ze země odjela, sám Jirous emigraci odmítal.

TEORETIK UNDERGROUNDU

Jirous vedl kapelu pevnou rukou - kontrolu měl jak nad repertoárem a provedením na scéně, tak i personálním obsazením. Zastával vlastně tak trochu podobnou pozici, jakou měl kdysi v jedné fázi u The Velvet Underground Andy Warhol. Náležela mu role teoretika undergroundové kultury a kromě zmíněné vzpomínkové prózy patří k neopomenutelným textům i jeho slavná Zpráva o třetím českém hudebním obrození z roku 1975 - právě v ní formuloval Jirous charakteristiku a "dějiny" celého hnutí. Stále ale nemůžeme v souvislosti s undegroundem mluvit o manifestech nebo programech - ty by totiž jedince omezovaly, čili činily přesně to, co se underground snažil potlačit. I tak ale Jirous na několika místech Zprávy o třetím českém hudebním obrození nedává téměř až kazatelským tónem adresátům na výběr: "Je lepší nehrát vůbec než hrát hudbu, která nepramení z hudebníkova vlastního přesvědčení."

Pro Jirouse byl underground v zásadě duchovním postojem. Jeho "vyznavači" se zpravidla nesnažili s panujícím režimem aktivně bojovat, ale spíš žít plnohodnotný život nezávisle na něm, vyhledávat ostrůvky svobody, na nichž šlo tvořit. Jirous píše: "Jestliže svět už nikdy nebude vypadat jinak, není třeba se rozptylovat čekáním na záchranu. Musíme se zabydlit v existujícím světě tak, abychom v něm žili vesele a důstojně." Množné číslo je zásadní - Jirous neustále zdůrazňoval potřebu pospolitosti, fungování druhé kultury jako lidského společenství. Samotné pojmenování druhá kultura vyjadřuje jakousi paralelní existenci undergroundu vedle kultury oficiální, první. Hezky to vystihl také saxofonista PPU Vratislav Brabenec v jednom interview: "Největší urážka je, pokud si člověk někoho nevšímá. Dokud se s někým hádáš, máš k němu výhrady, tak jsi stále s ním v nějakém dialogu. My jsme se chovali tak, jako že ti bolševici vůbec neexistují. To je samozřejmě nasralo." Underground se tak snažil "nasimulovat" normální podmínky a onen establishment byl navíc na "vnitřní svobodu" člověka se všemi svými odpornými praktikami krátký. Jirous nicméně reagoval i tak na názory na underground zvenku několika polemickými texty, mezi nimiž je asi nejslavnější přestřelka s Ivanem Svitákem s názvem Jdi do hajzlu, ty sajrajte!

NEDOTKNUTELNOST SVOBODNÉHO MYŠLENÍ

Jirousův odkaz nemusí spočívat pouze v konkrétních básnických dílech a myšlenkách vyslovených o undergroundu nebo v nápadech vtištěných do prací PPU. Lze o něm uvažovat jako o osobnosti, která s pozoruhodnou statečností a neústupností hájila hodnoty, které je třeba mít na paměti a v ochraně v jakémkoli čase a za jakéhokoli společenského uspořádání. Nekompromisní požadavky na umění, naléhavost Zprávy o třetím českém hudebním obrození, pevně zaujímané postoje a vymezování možná vyznívají v ledasčem skoro čtvrtstoletí od revoluce přehnaně, při zamyšlení nad jádrem vyjádřeného ale vždy vyslovují to, co zůstává stále důležité. Připomeňme také Jirousův často citovaný výrok: "Smyslem kultury není být účasten na duchovní hitparádě zhovadilého světa. Smysl kultury je buď religiózní, nebo není žádný." Přes svlékání na divokých mejdanech nebo nekonečné vysedávání v nádražce Oáza měl Jirous velmi tradiční, křesťanské myšlenkové zázemí, kladl důraz na morálku a zachování lidskosti a úcty k tomu, co člověka obklopuje. Právě mezi základní lidské potřeby u něj patřily svoboda a možnost svobodně tvořit, kterým se snažil proklestit cestu totalitním trním.

• SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Andy Warhol

Jirous průběžně od devadesátých let až do své smrti ustupoval do pozadí, stále méně se vyjadřoval k dění, stále více jím byl znechucen a zklamáván. Přesto už vlastně nikdy nevystoupil se žádnou svou ironickou a trefnou glosou, kterou by se ke světu okolo vztáhl, neměl už energii, se kterou čelil zřízení před rokem 1989. A jeho intelekt, přísnost a kritičnost nyní jen stěží hledají minimálně v oblasti hudby následovníka. Je vůbec otázka, jestli nebyla jeho pozice v muzice unikátní natolik, že byl jediným "uměleckým vedoucím" svého druhu. Podstatné je, že inspirativních myšlenek, které mohou oslovit i dnes, v době, kdy už undergroundová kultura v pravém slova smyslu neexistuje, vyslovil Jirous celou řadu, stačí si je jen přečíst. Nezbývá než doufat, že neupadnou v zapomnění a nepřehluší je bulvární zájem o Jirousovy opilecké excesy nebo jejich životnost neohrozí obyčejný lidský nezájem o věci a pohodlná hloupost. {vypnoutlink:Lucie}

text: Lucie Malá, foto: Vavřinec Menšl, Nadia Rovderová

Příště: Stevie Ray Vaughan, jeden z nejvlivnějších bluesových kytaristů historie