Jurský park aneb Panoptikum umělecké stupidity

BeatlesKraťoučký a nanejvýš pohodlný můstek spojuje moderní hudbu např. s poezií, literaturou, výtvarným uměním. Někdy je výsledkem vskutku svébytné dílo, v němž všechny tyto a jiné složky tvoří naprosto komplexní tvar, kdy se síla výpovědi přirozeně doplňuje s vizuální a zvukovou estetikou. Častěji však přeci jen dochází k uplácání nemotorného golema, který sice udivuje svou kolosálností a zaručenou metodou důležitosti prvotního šoku, celkově však působí spíš jako onen pověstný slon v porcelánu. Co však na tom, když se publikum baví a neváhá zaplatit horentní částky za tzv. megashow, která k velkému rockovému koncertu patří odnepaměti?

Že je rock'n'roll především zábava a uvolnění, věděli už Presley, Beatles a Rolling Stones. Ti, pravda, nepotřebovali k docílení kýženého efektu žádné pochodující nestvůry, papundeklové draky a zástupy mnichů a svlečených děv, ale zhýčkanost fanoušků byla znatelná už v 60. letech, o kterých zvykneme mluvit jako o tzv. čistě muzikantském období bez podružných efektů a šminek. To, že v roce 1967 zapálil na montereyském festivalu Jimi Hendrix svou kytaru a vzýval v kleče plameny, že téměř každé vystoupení The Who končívalo totální destrukcí nástrojů, nijak nesnižuje vysokou uměleckou kvalitu a fatální přínos obou jmenovaných k formování rocku a popu. Kapel přibývalo, jeden se ať už z plezíru či ze zoufalství musel snažit nějak zaujmout. Jakkoli. Někomu stačilo, že začal sprostě nadávat obecenstvu, druhý rozflákal kytaru, třetí si sebou přinesl na scénu nějakého vycpaného panáka. Najednou svatý fakt, že samotná kvalita muziky je všespasitelná, jako by přestal platit. Návštěvníci koncertů zapojili kromě uší i oči (kromě případů, že je měli zavřené v narkotickém snění), což začalo klást na performery nemalé nároky. Zrodila se show, v níž vizuální vjemy začaly být nejméně stejně důležité jako zvuk jednotlivých nástrojů, jejich souhra a technické mistrovství zvládnutí. Z rocku se stalo především divadlo. Někdy soudné, někdy totálně vyhozené z kloubů. Což vadilo málokomu. Trapnost a legrace se totiž někdy nahrazuje slovem – avantgarda. Na jedné straně Cezanne, Rembrant a Delacroix v Ermitáži či Louvru, na druhé pohozené balíky novin a obří maketa zvratkův jedné z newyorských galerií. Obojí trůní ve výstavních síních. Který arbitr rozřeší věčnou otázku co je v tomto případě umělecky přínosnější?

Rolling StonesVIZUÁLNÍ VÍZUM K NESMRTELNOSTI
Jestliže Londýnští Pink Floyd nebyli zcela prvními interprety, kteří začali při live vystoupeních posilovat vyznění své hudby audiovizuálními pomůckami, pak byli určitě na přelomu 60. a 70. let v tomto oboru nejdůležitější a nejpřínosnější. Promítací plátna, přírodní i umělé ruchy a efekty, rafinovanost osvícení scény, neortodoxní časy performancí (nezřídka v ranních hodinách), to vše učinilo z této londýnské čtveřice nejavantgardnější soubor přelomu dekády. Ad absurdum dovedl tento přístup v té době Andy Warhol, který ve jménu umění neváhal degradovat The Velvet Underground do rolí pouhé audiovycpávky svých happeningů a výstav. Na druhé straně pomyslného spektra se z Detroitu na elitní prkna pomyslné první ligy doslova přes noc vyšvihl mladík Vincent Furnier s uměleckým pseudonymem Alice Cooper, který měl v příštích letech definovat stadionovou show v intencích, které přesáhli vše doposud myslitelné. Byly to především americké kapely, které vnesly do pojímání tvrdého rocku prvek silné vizuality a – což bylo pro pozdější vývoj v daném směru nejdůležitější – sepjaly instrumentalitu s dobrodružněji řešeným vztahem hudby a scénických kulis. Architektura pódiových show se stala veledůležitým elementem. Čím věhlasnější kapela, tím masivnější scéna s těmi nejodvážnějšími i nejbláznivějšími kulisami a výtvarně mechanickými prvky. Britským kapelám dosud stačilo pouze rozeznít hradby marshallů a maximálně se soustředit na svou často technicky brilantní instrumentaci, doba smyslového vytržení hippies však pomalu odeznívala. Když v dubnu 1974 odehráli Deep Purple před téměř tři sta tisíci diváky na kalifornském festivalu jedno ze svých nejfamóznějších vystoupení, Blackmore jako by zešílel. Jistě k tomu přispěla napjatá atmosféra kolem pořadí vystoupení zúčastněných kapel (Purples měli podle původního plánu festival končit, nakonec museli na poslední chvíli na scénu ještě před závěrečnými ELP), zásadnějším pozadím pro Ritchieho crazy show však přece jen byla patrná chuť amerických fanoušků vidět kromě znamenitě odvedené muziky ještě něco extra. I počal kytarista zapalovat zesilovače, házet do publika odposlechy, ničit jednoho Stratocastera za druhým, třískat nástrojem do kamer – celá scéna, zachycená na videokazetě California Jam, působí legračně a, proč to nepřiznat, poněkud degraduje předchozí brilantní koncert celé pětice, ale obráží se v ní schizofrenie oné doby. To, co stačilo včera, je dnes zoufale málo, diktát vizuálních prožitků začal přebíjet samotnou podstatu hudby. Deep Purple a posléze i Rainbow odehráli ještě stovky fantastických vystoupení a přesto se vždycky dychtivě čekalo i na Blackmoreovo destruktivní show.

Elvis PresleyVIZUÁLNÍ OBEZITA
Konec 70. let a následná dekáda zaznamenali ve vizualizaci rocku – ruku v ruce s prudkým rozvojem počítačové techniky – z hlediska muziky jako pastvy pro oči šokující revoluci, která nemá konce a rozklenula se od pohyblivých robotů Kraftwerk přes gilotinu, která před natřískaným sálem každý večer zas a znovu stínala Cooperovu nebohou hlavu, až po současný trojrozměrný tyjátr Kiss. Bylo to nanejvýš logické. Hard rock "porodil" heavy metal, muziku již ve své prapůvodní podstatě vizuálně vyzývavou a stylizovaně strašidelnou. Následné větvení kovového stromu na  thrash, black, death a další metalové odrůdy v sobě neslo nezpochybnitelný kód návaznosti na hororové filmy a komiksově religiózní relikvie, na scénách se začaly objevovat siluety kostelů a děsuplných podzimních hvozdů, o insigniích ani nemluvě. Cooper a Kiss byli nejdál, Anglie už začala trend lehce dohánět. Iron Maiden šokovali – vedle precizně vyvedených egyptských "pyramidálií" – rozpohybovaným maskotem Eddiem. Kdo z vás mohl kapelu vidět živě v Ostravě ve třiadevadesátém, pamatuje si na jednoznačný efekt, jež entré toho více než třímetrového netvora mělo. Dá se říct, že mnoho let po vrcholu scénografie v daném smyslu – protože se tu najednou objevil další důležitý aspekt, který zamezil odsunu těchto pódiových extravagancí na smetiště dějin. Padla železná opona a rockové legendy zaplavily východní blok. Jevištní nabubřelost měla znovu své opodstatnění, kdo by odolal předvést se "jako za mlada" tam, kde ho nebylo před tím nikdy možno naživo vidět? Nebyl to však jen ortodoxní heavy metal, kdo neváhal šperkovat svou jevištní podobu vším možným. Losangeleský glam nezůstával pozadu ani v nejmenším – W.A.S.P. plivali "krev" v nemenších kvantech, nařezávali prsy stylizovaných otrokyň a zapalovali ohně, kde se jen dalo. A Mötley Crüe? Pravda, našinci se na vlastní oči sledovat jejich blázniviny nepoštěstilo. Škoda. Vidět, jak bubeník Tommy Lee rozehrává své škopky zaklesnut do svítícího karuselu, který se s ním – a s celou bicí soupravou – otáčí jako centrifuga v Kingově Trávníkáři, jistě stálo za to. Tommymu se určitě točí hlava dodnes, proto ty občasné záchvaty nepříčetnosti. A hudby tzv. popová? Stačí si jen připomenout futuristické šílenství Michaela Jacksona, Davida Bowieho či U2. Vizualita se stala nejdůležitější součástí hudebního showbusinessu. Být viděn, je jedno zda jako šašek či sám ďábel, hlavně být viděn – znamená dodnes víc, než být slyšen.

AC/DCLEGENDÁRNÍ ZTRÁTA SOUDNOSTI
Když léta míjí a zdá se, že nám ujíždí jakýsi pofidérní vlak, jsme často ochotni provést ještě větší ptákovinu než nějaký sotva ochmýřený cápek. Proto nebylo divu, že často ztratily soudnost i do té doby "zasloužilé legendy", jen aby neodpadly na vedlejší kolej. AC/DC natahali na scénu všemožné kanóny a nechyběl ani několikatunový zvon, vedle Rolling Stones se rozvalovaly nechutně korpulentní nafukovací děvky, Black Sabbath neváhali postavit bakelitový komplex Stonehenge, aby nakonec zjistili, že jednotlivé kusy megalitů jsou větší než originál, Judas Priest a Manowar vjížděli na scénu na frajerských harleyích, vše dostalo úsměvný charakter, který však dodnes kupodivu neodrazuje, ale naopak bez problémů láká do sálu či na stadiony množství diváků.

"Manželka Sharon vymyslela něco speciálního," vzpomíná dnes Ozzy Osbourne s úsměvem na jedno z turné v první polovině 80. let, "Uprostřed pódia měla vyjet obří ruka, která se měla po zmáčknutí určitého knoflíku vymrštit a katapultovat z dlaně kusy syrového masa mezi lidi. Tak jsem ho v průběhu první skladby zmáčkl a pak už jen s hrůzou sledoval, jak začala ruka rachtat a křečovitě sebou škubat. Pak to udělalo pfff a nic..." Napříště už ruka nemetala pokrmy, ale trůnil na ní sám Ozzy jako na Belzebubově stolci. Všechno se využije ve jménu byznysu. Oči lezou z důlků a penízky se kutálejí správným směrem. A jeviště často snese doslova všechno. Jestliže se před třiceti lety zatýkalo přímo v průběhu koncertu za pár sprostých slov, dnes už se z prken, která znamenají svět močí do diváctva jak z vagin skutečných tak i umělých (penisy nevyjímaje). Manson ukazuje nemytý zadek. Gwar jsou navlečeni v "postnukleární" mechanogarderóbě, jejíž součástí jsou i přerostlé penisy a zubaté pochvy – bůhví v co se změníme v důsledku ozáření. Dav hýká nadšením. Prožívá neprožité. Co na tom, že stupidní? Zábava nemá hranic.

LET'S GO FUCKIN' CRAZEEEEE!!!
Následná zastavení u těch nejkřiklavějších scénických stupidit nemají sloužit k odrazení případných následovníků, protože jak historie rockové hudby nesčetněkrát dokázala, následná bláznivina dokáže přebít tu předešlou naprosto bez problémů. Čeho se proto dočkáme napříště, když už bylo zažito třeba toto:

METALLICA:
vratká spravedlnost
Metallica vešla do dějin jako jedna z nejvíce scénicky inovátorských kapel vůbec, vzpomeňme jen na otáčecí jeviště, oddělené scény či tzv. snakepit pro nejortodoxnější fanoušky. Při světovém turné k albu ...And Justice For All (1988) však zvolila na první pohled zajímavý, ovšem ve své podstatě velmi diskutabilní design. Těžištěm stylizované scény byla čtyřmetrová polystyrenová socha Bohyně Spravedlnosti, která celý koncert jen beznadějně stála. Až se jednou v zoufalství zřítila. "Bohužel ale ne na kapelu.", neváhal sarkasticky dodat britský tisk.

BLACK SABBATH:
kam se stonehenge?
V roce 1983 vyjeli Black Sabbath na americké turné k albu Born Again v sestavě se zpěvákem Ianem Gillanem a bubeníkem ELO Bevem Bevanem. A rozhodli se pro kulisy, které by měly obrážet monolitickou sílu jejich hudby – repliku druidského kromlechu Stonehenge. Vše působilo jako zajímavý nápad do doby, než se zjistilo, že papundeklové fragmenty jsou větší než originál a že do žádného sálu neprojdou ani dveřmi. Turné skončilo fiaskem a Stonehenge v balících v jakýchsi docích. "Jendou je objeví nějací archeologové a ťuknou se do čela – á, tak takhle to dělali," směje se dnes Gillan. Tato příhoda mj. tvořila i prazáklad ironické, fiktivní metalové alegorie This Is Spinal Tap (1984). To však nebylo vše. V introdukci show se na scéně objevil malý rohatý trpaslík známý z obalu inkriminovaného alba. Dále vzpomíná opět Ian Gillan: "Ze strany jeviště se pak vynořila řada druidských mnichů v kápích, do toho sugestivní chóry a dětský pláč. Trpaslík se měl pak vrhnout z pódia dolů na připravené matrace. Křik však neustal. Někdo ty matrace totiž posunul."

KISS:
pšoukající tank
Kiss patří samozřejmě k největším milovníkům těch nejšílenějších pódiových scénografií, ovšem turné k albu Lick It Up (1983) bylo spíše trapné. Čerstvě odmaskovaná kapela ztratila soudnost dokonale a bubeník Eric Carr trůnil i s bicí soupravou na vrcholu stříbrného tanku s otočnou střelnou věží s falickou lafetou. Dav čekal se zatajeným dechem na první spektakulární detonaci. A čekal. A čekal. Dočkal se v samotném závěru. Ani ne tak detonace, jako spíš jediného dýmového pšouku. Fanoušci Kiss jsou však ti nejlepší na světě. Omdlévali nadšením.

BEASTIE BOYS:
penis vítězství
Dnes patří Beastie Boys mezi politicky nejuvědomělejší rappery vůbec. Ovšem, když podnikali turné k albu Licensed To III (1986), bavili se jinak. Do klecí vehnali něco spoře oděných slečen a jako klimax vztyčili v průběhu vystoupení uprostřed scény titánský gumový penis. Jsou symboly, které jsou prostě všeříkající.

DIO:
ronnie drakobijec
Ronnie James Dio může být sice malý vzrůstem, ale kromě velkého hlasu mívá občas i "velké" myšlenky. Pro turné k albu Sacred Heart (1986) se rozhodl, že bude bojovat a triumfálně zvítězí na plastikovým drakem Denzilem za pomoci meče, který byl větší než elfí pěvec sám... Kočka bojuje se zubatou krysou. Apokalypsa!

Limp_Bizkit_001LIMP BIZKIT:
jděte do hajzlu
Epicentrem jevištního ztvárnění vystoupení Limp Bizkit v rámci putovní karavany Family Values (1998) byla obří... záchodová mísa, z níž členové kapely nastoupili na scénu. Po zbytek vystoupení tam záchod stál a stál jako mimozemský guliveří artefakt na planetě liliputánů. Odchod ze scény však kupodivu opačně neprobíhal.

IRON MAIDEN:
viselec nicko
Je těžké z množství scénických fines a pódiových crazy architektur vybrat v případě Iron Maiden něco nejsměšnějšího. Snad něco z turné k albu Somewhere In Time (1986): Součástí byl i obří balón s namalovanou tváří maskota Eddieho, který se nejdříve vznášel těsně za Nickem McBrainem, aby ho v závěru show vynesl několik stop do vzduchu. Obecenstvo bouřilo a nebohý Nicko tam visel a visel. Prý se tvářil stejně beznadějně jako jednonohý v soutěži v kopání do zadků.

GUNS N' ROSES:
posaďte se prosím
Jmenujete se Guns N' Roses, jste nazýváni "The Most Dangerous Band In The World", hrajete na největších stadionech světa a neustále přemýšlíte o tom, přijít s něčím opravdu grandiózním, co by vyrazilo dech všem přítomným. Pak dotáhnete v průběhu vystoupení na scénu obří pohovku na kterou si pak všichni sednete a zahrajete na mírně rozladěné citery něco akustických oplodňováků. A pak zmizíte ze scény na téměř deset let. Jste blázni.

zdroj:archiv