Karlovy Vary a hudba: 7 snímků letošního MFF, které je dobré vidět i slyšet

 Filmová série Kmotr nestárne. Znovu obdivovat ji budou i návštěvníci festivalu v Karlových Varech

KMOTR II

Kdo by neznal zfilmovanou klasiku knižní předlohy Maria Puza. Francisi Fordu Coppolovi se navíc podařilo druhým dílem udržet laťku série a dát poprvé šanci zazářit Robertu De Nirovi, který se k mafiánskému tématu vrátil později snímky Tenkrát v Americe nebo Casino. Kmotrovská série ale vyniká rovněž kvalitním hudebním doprovodem, který se zařadil k nejlepší práci Nina Roty. Ten se proslavil díky spolupráci s Fredericem Fellinim a vedle dosud stále žijícího Ennia Morriconeho patří k největším italským skladatelům filmové hudby. První dva díly Kmotra byly před čtyřmi lety uvedeny ve zdigitalizované podobě opětovně do kin, druhý díl plný sicilského ovzduší máte nyní možnost vidět na velkém plátně právě v Karlových Varech.

PRINCEZNA

Izraelský snímek debutující režisérky Tali Shalon-Ezer si odnesl nominaci z letošního festivalu Sundance v kategorii Velká cena poroty za nejlepší světový hraný film. V komorním dramatu odehrávajícím se na stísněné ploše jednoho bytu odvypráví filmařka příběh dvanáctileté dívky, která se na prahu puberty snaží vzdorovat dospělým autoritám a zároveň objevuje nový svět, do něhož patří také sexuální žití. Barevné vyprávění slibuje divákům zábavu po celých devadesát minut stejně jako populárněji pojatý hudební doprovod, o nějž se postaral poměrně zavedený skladatel Ishai Adar. Ten si soundtrackem vysloužil na Jeruzalémském filmovém festivalu cenu za nejlepší hudbu.

SKRYTÁ VADA

Filmy Paula Thomase Andersona jsou vždy očekávanou záležitostí. Na konci devadesátých let se stihl dvakrát významně zapsat do paměti diváků snímky Hříšné noci a zejména pak Magnolií. Poté překvapil zajímavou romancí Opilí láskou, v níž ukázal Adam Sandler, že čas od času zvládne i nekomediální polohu. Po krátké pauze se vrátil s filmem Až na krev, kde poprvé spojil síly s Jonny Greenwoodem, kytaristou Radiohead. Spolupráce pokračovala u následujícího Mistra a zatím posledního díla Skrytá vada. Pro něj doplnil Greenwood svou hudbu skladbami od Minnie Riperton, Neila Younga nebo Can, ikonické experimentálně rockové skupiny sedmdesátých let. Právě v tomto období se odehrává samotný snímek, v němž Joaquin Phoenix v roli detektiva řeší případ plný bizarních situací a postav. Ve světě P. T. Andersona zkrátka bývá máloco normální.

TOKIJSKÝ KLAN

Stejně jako je samotná japonská televize bizarní, i tento příběh je... zvláštní. Ale v našem přehledu nesmí chybět, jelikož se jedná o battle rap muzikál, hudební složka je tedy jeho hlavním nositelem. Kromě japonského rapu v něm ale uvidíte na pozadí příběhu podobnému West Side Story hodně soubojů, digitální krve, výbuchů, nepochopitelných postav a samozřejmě nesmí chybět ani beatbox. Režisér Sion Sono má vybudované jméno i mimo hranice rodné země a dobře ho znají také pravidelní návštěvníci karlovarského festivalu, kde za svůj snímek Večeře u Noriho získal Zvláštní cenu poroty. Tokijský klan je zcela jiný žánr a navazuje na předešlý kousek Hrátky s peklem, v němž dává filmař na obdiv staré řemeslo a tradici, kterou reprezentovaly krvavé souboje, jak je západnímu světu zpopularizoval Tarantino sérií Kill Bill.

EVANGELIUM PODLE BRABENCE

Novinářka Renata Kalenská vydala v roce 2010 knihu Evangelium podle Brabence. Na ni navazuje dokumentární snímek Miroslava Janka, který právě vstupuje do kin. Jeho těžiště tvoří filozofická rozprava, která dává částečně vzpomenout na dobu, kdy existovala undergoundová hudba v pravém slova smyslu. Skupina The Plastic People Of The Universe patří k historii československé kultury a Vratislav Brabenec je se svým saxofónem její neodmyslitelnou součástí. Právě jemu je v současnosti po úmrtích Mejly Hlavsy a Magora Jirouse věnována největší pozornost. Společně s ním se na hudbě k dokumentu podílel spoluhráč Joe Karafiát, s nímž v minulosti zhudebnil několik svých básní. Jak říká Brabenec: „Jedinej plevel na světě je člověk."

HUMR

Režisér Giorgos Lanthimos se před šesti lety zaryl do paměti diváků filmem Špičák. Svůj alternativní pohled na svět a výchovu nabízí i ve svém aktuálním snímku, který se dostal do výběru letošní přehlídky v Cannes. Řecký filmař tentokrát obsadil do hlavních rolí hollywoodské herce v čele s Colinem Farrellem a Rachel Weisz. Námět je podobně jako u předchozích Lanthimosových děl originální: všichni nezadaní jsou zatýkáni a nuceni si najít během jednoho a půl měsíce partnera, jinak jsou vyhnáni do lesů. Drama slibuje minimalistický přístup, který se odrazí zřejmě i na hudební složce. Popravdě ale tato část není tím hlavním, proč stojí Lanthimosovy snímky za vidění. Zde hraje prim téma, u něhož vás slovo „kdyby" bude napadat ještě dlouho po zhlédnutí.

VARIETÉ

Snímek z roku 1925 je označován jako „velkolepé filmové salto mortale na archetypickém půdorysu". Akrobacie a cirkusové prvky byly v časech raného kina, bez televize a omezeného radiorozhlasu, velice populární, proto se filmaři rozhodli tuto zábavu zobrazit i na stále populárnějším plátně. Dramatická dějová linka čerpá z novely Felixe Hollaendera a její podoba se kvůli toku času hodně měnila. Avšak díky trpělivé práci historiků a restaurátorů byla letos na Berlinale uvedena podoba velmi blízká originálu z poloviny dvacátých let. O nový hudební doprovod němého snímku se postrala skupina The Tiger Lillies, která má právě ke kabaretní muzice velmi blízko. My jsme mohli britský spolek vidět v České republice již několikrát, naposledy před dvěma lety v Divadle Archa.




text: Ondřej Bambas