Jitka Charvátová: Tři minuty

Co mám asi tak ty 3 minuty dělat? Čekání jak u zubaře... Ha, cigareta, to jsou přesně ty chvíle, kdy se snad dá jen kouřit. Můj nápad se uchytl a všichni si začínají zapalovat. Z klubu se ozývá hlahol Havranů 10, 9, 8, 7……Oceááááán. Působí to na mě jako formule od psychiatra a myšlenky se mi rozjedou, snažím se vypnout mozek, marně… Přemýšlím, jestli jsem někdy takhle ctila nějakou kapelu… Jasně! Je mi 12 let a v Sedmičce pionýrů jsem našla fotku skupiny EUROPE. Ukecala jsem starší sestru, sehnala The Final Countdown, na kotoučáku jsem si pak v noci potají pouštěla tuhle věc pořád dokola. Jednou mě přistihla mamka, byl zrovna refrén, rozsvítila a viděla, jak klečím s banánem a markýruju blonďáka s trvalou…

"Tak co, máš trému?" Vytrhl mě z mý retrospektivy nějaký technik, který mi mimoděk upaloval cigaretou část showdressu. To je otázka… "Hele ani nevim," ohlížím se na Dušana, který horlivě hledá trsátko. Všechno je, jak má být. Hasím tylovou sukni, která solidně hoří, Havrani přidávají volume, koukám na cigaretu a odhaduju, že mám ještě 5 prásků a minutu do nástupu…

Když u kotoučáku praskla gumička, která kotoučema točila a samozřejmě v tý době nebyla k sehnání, udělali jsme se ségrou otrockou úmluvu, že když budu hodinu točit s kotoučema ručně, můžu si jednou dát i The Final Countdown. Tenkrát bych udělala cokoliv, třeba bych překousla i žížalu.

"Hele, zvukař neni ještě připravenej, co budem dělat?" Lehká panika, napadá mě stejná odpověď jako před tím, případně si můžu zapálit 3 cigarety najednou, víc s tím v tuhle chvíli nemůžu udělat….

Střih... Sedím u babičky mojí kamarádky ze 6.A a z televize slyším omračující nástup The Final Countdown, odkrvuje se mi mozek, lehce fialovím, babička mi nabízí vodu a buchtu jako první pomoc, odhazuju ji od černobílý obrazovky, kde poprvé vidím své polobohy, nedýchám, asi budu křičet, vůbec nevím, co se to se mnou děje… Tenhle pocit není popsaný ani v knize Eva už to ví, kterou jsme si ve třídě půjčovali. Byly tam vysvětlený všechny problémy dospívajících dívek, ovšem s tímhle problémem se nesetkala ani Eva. To byl vibe!

Slyším domluvenou značku pro můj nástup, v ruce držím dohořelýho tygra, pořád cítím ten vibe a s chutí vyrážím… Taky aby ne, na pódiu mě čeká můj banán a moje od dětství vysněná představa.