LIVE: Užaslé ohlédnutí za Colours of Ostrava 2011

Public Image Ltd. (foto David Weber)Ale vrátím se ještě stručně ke čtvrtku. Kvůli problémům s dopravou jsem toho příliš nestihl a to, co jsem slyšel, jsem shodou okolností navštívil o týden dříve na slovenské Pohodě. Zvláštní bylo, že jak Santigold, tak Public Image Ltd. šli v Trenčíně dost mimo mě, ovšem v Ostravě jsem splynul s davem, a užíval si. Hlavně parta Johna Lydona na hlavní scéně šlapala do noci tanečním krokem. Nelze mluvit o charizmatickém frontmanovi, spíš než zpěvákem je legrační figurkou z jiné doby, ovšem trojice muzikantů v jeho zádech do lidí valila nekompromisně dunivou energii.

Pátek se dal nastartovat s některým z Kusturicových filmů – podle toho, kdy jste po předchozím hýření probudili. Já jsem si v Minikině objevil malý klenot v podobě koncertního snímku Backyard, který zaznamenává islandský festiválek-party pro pár desítek lidí, doslova na zadním dvorku jednoho domu, kde se prezentuje současná hudební alternativa.

PÁTEK PŘEDEVŠÍM POD VLÁDOU ŽEN
Odpoledne následovala krátká tiskovka s jedním z taháků dne Brendanem Perrym, který loni kvůli nepřízni počasí nemohl vystoupit. Chystá novou desku, z níž hrál i večer, ale především ku potěše fanoušků začne v zimě natáčet s Lisou Gerard comebackové album Dead Can Dance, které by mělo vyjít na podzim 2012. Po dobrých zprávách mě čapnul koncertní program, který ani na okamžik nepustil, a to až do noci.

Trumpetista Jon Hassell nemohl kvůli zdravotním potížím dorazit, ale důstojně ho v projektu Orchestra of Two nahradil Nils Peter Molvaer, který společně s elektronikem Janem Bangem na New York City Stage utkali krajku ze seversky chladného jazzu a takřka šamanského dunění syntetických bubnů a lupanců.

  Joan As Police Woman (foto David Weber)Po zvukovém hloubání se za rohem, na oranžové scéně, schylovalo k něčemu extravagantnějšímu. Joan Wasser se svým projektem Joan as Police Woman představila písně především z výborné aktuální desky The Deep Field. Na živo vystupuje kapela ve třech – šťavnaté beaty udává Parker Kindred a basové groovy na starý synťák Moog plus další klávesy obsluhuje Tyler Wood. Dohromady vytvářejí velmi sytý zvuk, kterým si cestu prořezává cestu Joanin emocionální hlas. Vrcholem byla pomalu se rozvíjející píseň Flash.

Navrátivší se Brendan Perry už pomalu opouští svou „archu“ - předloňské album Ark – a vydává se vstříc novému materiálu. Možná, kdyby se loňské vystoupení uskutečnilo, bylo by až příliš podobné tomu pražskému. Takto jsme si mohli poslechnout čerstvé písně, ačkoliv známější písně měly pochopitelně vřelejší přijetí. Vypjatý kus Utopia má při pořádném nazvučení mohutné posluchačské účinky. Hlava je prošedlá, ale hlas je stále krásně znělý. Jediná škoda je, že hrál Perry ještě za světla a nemohl tedy atmosféru podpořit projekcemi, které ke koncertům obvykle promítá.

Po meditacích nastal čas na jižní temperament, Španělku La Shica. Vlastně každý z dosud navštívených koncertů byl trochu „vrchol festivalu“, ale kdyby se měla měřit jakási pudová, živelná muzikálnost a telepatická synchronizace mezi hudebníky, vyšla by vítězně právě tato parta okolo zpěvačky Elsy Rovayo. Navrch to přímo sršelo energií mezi pódiem a publikem (někdo si to přišel nevěřícně zopakovat, poté, co jí viděl odpoledne na náměstí). Nebývale vřelé přijetí zpěvačku rozplakalo a chtěla tu buď zůstat, nebo si nás odvézt s sebou do Španělska.

Brandon Perry (foto David Weber)Na vystoupení „hudebně divadelního souboru“ První hoře jsem si prvně uvědomil, že se letos v Ostravě hraje nějak víc nahlas. Skutečně se letos hrálo přes modernější aparaturu. Bohužel jsem si nevychutnal pódiové taškařice kapely, protože jsem musel stát asi kilometr od scény, abych nepřišel o uši. Jenže to zas nezvládaly moje švidravý oči... Je to těžký.

Před půlnocí začala být dost kosa, a tak něco hybného, jako byli Kolumbijci Bomba Estéreo se svým elektronickým mixem tanečních žánrů cumbia a vallenato. Po třetí za den se na pódium postavila strhující frontmanka, ovšem opět zcela jiným, osobitým způsobem. Na okraji kotle se zmítám do rytmu, vytvářím si tělesné teplo. Možná už při tom i trochu spím a asi se mi zdá o elektronických ovečkách.

VÝLETY DO NEW YORKU A JAPONSKA
Sobota (mi) začala s Djem Martinem Kyšperským, který pouštěl více či méně bizarní kousky ze své digitální fonotéky a provázel je hutnými komentáři. Shodou okolností zazněla píseň Ani labuť, ani lůna od Oldřicha Janoty, který pár minut na to vystoupil na kostelní scéně. Takže jsem ji za chvíli slyšel znovu, protože jsem se nechal zlákat.

Odpoledne bylo kvůli přesunům spíš fragmentární – pár písní dobře naladěné Vltavy, půl koncertu charismatické Lisy Hanigan, až parádně našláplé vystoupení The Violet Burning na NYC Stage jsem si byl schopen vychutnat vcelku. Z desky by mě možná nepřesvědčili, ale na živo moc fajn projev a masivní zvuk. Na Colours se objevili už poněkolikáté. Vlastně původním záměrem bylo udělat letošní desátý ročník rekapitulační a pozvat více muzikantů, kteří zde hráli v minulosti, ale trochu se to „vymklo z rukou“, a tak bylo zase spíš co objevovat nového.

Ovšem někdy člověk v programu narazí na vyložené klasiky. Na Marsyas publikum jako by trochu prošedlo a zvrásnilo; přišli se podívat hlavně pamětníci původní éry. Jejich Zmrzlinář přišel publiku v sobotním parném odpoledni k duhu.

   Lisa Hannigan (foto David Weber)Se západem slunce pak na tutéž scénu vystoupili Mono za země slunce vycházejícího. Původně jsem úplně přehlídnul, že v Ostravě hrají, a tak jsem si mohl nečekaně složit reparát za to, že jsem poslední pražský koncert prošvihl. Jejich hudba působí jako moře, na kterém se kdykoliv může znenadání vzepnout vlna tsunami. Samozřejmě, že byli hodně nahlas, ale charakter zvuku byl takový hlubinný – neřezal výškami do uší, ale spíš šimral ve vnitřnostech. Do návštěvníků pouštěli hlavně poryvy „nesmrtelného větru“ z předloňské desky.

Protože kapela Ninjasonic nestihla letadlo, ujala se jejich vymezeného času Anomie Belle ze Seattlu a zahrála tak během večera dva sety. To byl příjemný zásah prozřetelnosti, protože bych jí jinak možná neslyšel, což by byla škoda. Ve festivalovém průvodci byla zmínka o trip hopu, ale dovolil bych si nesouhlasit – na tuto škatulku byl zvuk málo ušpiněný a atmosféra málo beznadějná. Multiinstrumentalistka předvedla křehké písně s vnitřní dynamikou. Je opravdu jedno, co to bylo za žánr. Trochu neuváženě na konec koncertu zařadila cover verzi Everything In It`s Right Place od Radiohead, která svou dominancí vytěsnila její vlastní, nenápadnější melodie. Měla ji zařadit někam doprostřed.

Apollo 440 (foto David Weber)Měl jsem silné nutkání zůstat i na její druhý blok, i kdyby nejspíš hrála úplně to samé, ale byl jsem lákán něčím výbojnějším. Po půlnoci je třeba tančit, a tak jsem zašel na Apollo 440, i když od nich znám všehovšudy tři písničky. Popravdě jsem se nejdřív moc nechytal a po Anomie Belle mi to přišlo poněkud bezduché. To sice asi opravdu bylo, ale postupně si mě – především instrumetntální zručností a souhrou než samotnou náplní – přitáhli, a když nakonec přidali i hitovku Ain`t Talkin Bout Dub, byl jsem za jejich energické ukolébavky rád.

OBJEVY LIDSKÉ I HUDEBNÍ ANEB VODNÍ BITVA
V neděli zase posloužilo jako „Raníček“ kino, respektive vydařená teroristická komedie Čtyři lvi. Doprovodný filmový program byl celkově sympatický, ale kromě prvních projekcí kolidoval s ostatními lákadly. Krátce po poledni pak následovala další krátká zastávka v New Yorku (příští rok bude mít scéna jiný koncept) na Martě Töpferové. Ta je se svým pojetím latinskoamerické hudby jednak důkazem, že se člověk někdy narodí na nějakém místě planety s duší úplně odjinud, ovšem také je příkladem toho, že když se tou duší necháte vést, dostanete se na místo, kam patříte. Marta žije už patnáct let ve skutečném New Yorku a se svou hudbou se těší zaslouženému uznání.

Žlutá scéna byla na neděli zasvěcena vydavatelství Indies a ve tři, v tom největším pařáku, nastoupili Květy. To vedro nezmiňuji pro nic za nic – už jsem skoro myslel, že zkolabuji, když v tom se jako dar z nebes zjevila v publiku skupinka krásných bláznů, která rozpoutala menší vodní bitvu a jala se osvěžovat kohokoliv, kdo o to stál. A pár dalších taky. Možná měli ochladit i Kyšperského, kterému se horkem z hlavy vypařil kus jednoho textu – ale ustál to se ctí.

   Cedric Watson (foto David Weber)O dalším koncertě jsem se dozvěděl díky sociální sítí (někdy přeci jen k něčemu je). Náhodou jsem zjistil, že na parkovišti v rámci Festivalu v ulicích hrají Poletíme?. Možná by stálo za to příště programy obou propojených akcí uvést v jednom letáku, protože takhle možná leckdo přišel o příležitost – na Poletíme? by na Indies scénu uvnitř areálu jistě přišlo víc lidí. Cestou jsem potkal „vodníky“ z Květů a na rozpáleném asfaltovém parkovišti jsme si cákání zopakovali. Jak malý děti – krása.

Dilema, zda půjdu na Jananas či Zvířata, jsem rozlouskl možností třetí volby – šel jsem na Cedrica Watsona. Opět jeden z risků, který se vyplatil. I když, teď mě napadá, jestli se dá na Colours vůbec „šlápnout vedle“. Texasan Watson získal nominaci na Grammy a pěkně kombinuje styly cajun a zydeco. Tohle jsem, pravda, vyčetl z průvodce. Za sebe bych řekl, že jeho hudba má něco ze zemitosti blues, ovšem pohybuje se mimo stylové sevření dvanáctitaktové formy. Z toho nejspíš nejste o mnoho moudřejší, takže pokud jste nebyli na koncertě, raději doporučuji začít s YouTube. Buď vás lapí šarm samotného Cedrica nebo virtuózní hráč na valchu (něco takového jsem vždy chtěl napsat) jménem Zydeco Mike.

Z New Yorku zas na skok domu – Už jsme doma na zelené scéně. Opět potkávám bratry a sestry v mokrém triku, ale v orgiích už nepokračujeme, protože slunce už jen smířlivě vykukuje od obzoru. UJD jsem za poslední rok navštívil šestkrát, včetně speciálního koncertu v Olomouci, a zkrátka se neomrzí. To, že na koncertě hrají jenom hodinu, pro ně znamená, že do publika pustí za kratší dobu dvojnásobek energie.

Jenže to byl teprv začátek večera plného různých energetizujících poděsů. Hned po UJD začala o pár metrů vedle na „oranžové stezce“ Dubioza Kolektiv z Bosny a Hercegoviny. V textech jsou (údajně) hodně politicky angažovaní a posluchačům hořkou pravdu podávají na kostce cukru velmi přitažlivé hudby. Dravým způsobem míchají hip hop, rock a dub.

Electric Wire Hustle (foto David Weber)Jediné mínus bylo, to, že jsem oproti plánu zůstal na Dubioze až do konce jejich setu a tudíž jsem z následující zastávky slyšel jen půl hodiny – a zrovna se ukázalo, že jde o můj největší objev z letošního ročníku. Electric Wire Hustle z Nového Zélandu mě naprosto smetli svým neortodoxním přístupem k soulu. Pokud si název žánru přeložíme, tedy „duše“, tak jejich produkce skvěle portrétuje rozpolcenost a rozháranost tohoto nefyzického orgánu. Do sebe narážející protichůdné rytmy, iracionální, ale zároveň srozumitelná kytarová sóla, procítěný hlas, který se ovšem ztrácí pod nánosy dalších sdělení. Chci víc! Mají zatím jedinou desku, která je neuvěřitelně vyzrálá, a určitě se tohle trio vyplatí sledovat.

KTERAK ZVÍŘÁTKA NA ZÁVĚR ŘVALA, ALE I DĚKOVALA
Schylovalo se ke dvěma hlučným třešničkám víkendu. Zakončit festival, který je často spojovaný s world music, hudebními bestiemi v podobě Labutí Michaela Giry a vlčí smečky okolo Nicka Cavea, tomu říkám dramaturgická odvaha. A působilo to naprosto přirozeně. Je teda fakt, že se tak nemuselo zdát každému, protože hlediště na Swans během koncertu povážlivě prořídlo. Ale ti, co zůstali,  zuřivě tleskali ještě ve chvíli, když už si kapela balila nástroje. Přišlo mi, že pan zvukař musel na několika místech ubrat výkon na hlavním aparátu a nechal muzikanty hřmít hlavně ze zesilovačů na pódiu; jinak by se taky areál Černá louka mohl propadnout do pekla, kdo ví... Ve věcech mystických nejsem příliš zběhlý, ale tohle byl každopádně nějaký obřad. Opět jsem byl za jejich návrat na scénu vděčný a užil jsem si je víc, než před půl rokem v Praze. Asi jsou ještě sehranější. Gira mi v improvizovaných hlukových (nebo hluchových?) stěnách připomíná dirigování Franka Zappy. Jako by měl skupinu na drátkách a sochal přímo jimi jako dláty své perverzní zvukové představy v reálném čase. Už na ně při koncertě tak vztekle nekřičí, jen trochu, protože aktuální sestava Swans začala fungovat jako celistvý organismus.

   Nick Cave (foto David Weber)Nick Cave a zbylí tři spoluhráči v Grinderman pustili v tomhle projektu svá vnitřní zvířata ze řetězu – ta na živo div nepokousala diváky v prvních řadách. S úsměvem jsem během festivalu několikrát zaregistroval poučku: „To je takový ten zpěvák, jak natočil duet s Kylie Minogue,“ a reakci: „Jé, to bude pěkný, takhle na konec...“. Ke Grinderman můžeme přiřadit spoustu pozitivně hodnotících adjektiv, ale slovo „pěkné“ mezi nimi nikdy nebude. Byl jsem na koncertech NC & the Bad Seeds od alba No More Shall We Part (hodně vyklidněné) až po Dig, Lazarus, Dig! (hodně divoké), ale verva, kterou v sobě v třiapadesáti nachází je nevysvětlitelná. Jako by posledních pár let s virgulí hledal druhou mízu a místo toho narazil na ropný vrt. Ale publikum na Colours nezahálelo, byť vystoupení pochopitelně neskousli všichni. Navzdory určité drsné ironizaci vztahu dav-rocková modla ho hlediště přijalo se vším všudy, že Cave musel na konci roztát do své pokornější polohy a při odchodu ze scény poděkoval.

Hezky to v té Ostravě rezonuje: dobrý program, kterému se dá důvěřovat, i když se odpoutáte od zvučných jmen, přiláká převážně návštěvníky s dobrým vkusem, ti svým otevřeným sluchem nadchnou interprety, kteří pak ze sebe dostanou tím lepší výkony. Často pak v davu potkáte muzikanty, kteří vás včera dostali do slastných posluchačských teritorií, přičemž se snaží vstřebat, co je to za kouzelné místo.

text: Jakub Pech, foto: David Weber (archiv Colours of Ostrava)