Probouzím se do krásného prázdninového rána. Otevřu jedno oko a vidím
podzim, otvírám nosní dírku a cítím
dusno, přemýšlím, jestli se radši nevrátím do statusu spánek. Mezitím se mi samo od sebe otvírá druhý i třetí oko… a jsem
vzhůru. Naštěstí jsem si zakázala jakýkoliv hodnocení čehokoliv, takže cítím úlevu, že nemusím nadávat na počasí a naopak se snažím najít něco, co mě
potěší... dlouhá pauza... ano, začíná nový den, to by mohlo pro začátek stačit.
V tom zaslechnu zoufalý
mňaukání koťátka. I přes svůj pozitivní, pracně budovaný kontext si vybavuju, že to kotě pod oknama mňauká už dva dny a rozjíždí se jedna z mých největších slabostí –
přecitlivělost na zvířátka… au.
Je to tak. Jsem
aktivní záchranář zvířat. Nesnesu pohled na trpící zvířátko, nemůžu ani vidět dokumenty o zvířatech a National Geographic je nejdepresivnější kanál ever. Prostě když vidím volně pobíhající zvíře,
trpím jako zvíře.
OK, budu konstruktivní, ještě mňoukne třikrát a podniknu nějaký
kroky. Koukám z okna na střechu sousedního, nižšího domu, kotě nevidím a mozek rozjíždí
katastrofický scénář galaktickýho rozměru. Je to jasný, kočka porodila kotě, šla pro nějaký granule, kotě spadlo ze střechy. Kočka se zasekla v obchodě nebo je někde v zácpě a koťátko je tam
samo, zatímco já obklopena elektřinou, ledničkou a wifinou si mažu ruce výživným krémem s přídavkem silikonu proti prvním příznakům stárnutí.
Volám Carrotce (kolegyně z kapely). Ta kromě toho, že úžasně zpívá, je také moje 1188. Když nevim, tak volám. Odpověď byla jasná:
“Zvířata má na starosti Mětstská policie.” Super, mám s nima skvělý vztahy, pořád mi nechávají za stěračem
vzkazy, ať se zastavim… tak volám.
Tú tú… popisuju problém, jsem přesvědčivá a graduji větou:
“Já na tu střechu vylezu sama, někde tam je a potřebuje naši pomoc!” Zabírá to:
“Nikam nelezte, posílám tam kluky,” rozhoduje pan Městský.
Už za 2 min 37 sec. přichází hlídka. (Vsadím se, že kdybych vypadla z okna já, přijdou
za hodinu.)
Co hlídka, přišli dva vyzbrojený
černooděnci s obrovskýma obuškama, vysílačkama a slunečníma brejlema, byť dva měsíce Slunce nikdo neviděl. Skvělej
showdress, cítím se bezpečně…… a kotě samozřejmě přestalo mňaukat. Kluci už ví, o co jde, a tak jim rovnou ukazuju okno, za kterým se děje to
zvěrstvo.
Jeden z nich, asi ten hodnější, nakouk ven. Tělem mi projel elektrickej proud až do přízemí … u okna si díky počasí již týden suším spodní prádlo.
“Něco vidím, ale kotě to neni.”… ano, byl to ten hodnější. Druhej říká:
“To chci vidět.” Nakouk:
“Hele, támhle jsou!”... odtrhla jsem je od okna a vidím, jak kočka leží
na střeše a na ní jsou nalepený dokonce dvě koťata a spokojeně sajou.
Savci.
Takže mladá pani, jak se jmenujete?... je mi jasný, že jsem za
úplnýho idiota, ale protože nic nehodnotím, tak mi to vlastně nevadí. Blekotám, že jsem už od dětství taková přecitlivělá na zvířata a že Městská policie je nejlepší ze všech policií…
Po zápisu do policejních análů se opatrně ptám, jestli zase přijdou, když budu v
ohrožení. A jeden z nich, musel to bejt zase ten hodnej, odpověděl:
“Na shledanou.”text a foto: Jitka Charvátová www.jitkacharvatova.com
www.facebook.com
Jitka Charvátová: Tento způsob léta zdá se mi poněkud…
