THE CURE - Bloodflowers

Vydáno 30.12.2006 | autor: redakce

STEJNĚ JAKO v případě minulého řadového alba The Wild Mood Swings i tentokrát se na novou desku kultovních THE CURE čekalo bezmála čtyři roky. Není se ale čemu divit, protože Robert Smith, duchovní vůdce souboru a zároveň jediný zakládající člen v jeho současné sestavě, rozhodně nemá kam spěchat. Charakteristický zvuk své kapely definoval už dávno, tak proč by měl nové a nové písničky sekat jako Ba»a cvičky. Když ale nadejde jeho čas a on se znovu ponoří do dobře známých nálad a pocitů, je z toho vždycky událost, protože emocemi nabitá hudba The Cure je prostě nadčasová a jako taková zní stále aktuálně. Snad jednou přijde i výjimka, která tohle pravidlo potvrdí, ale novinka Bloodflowers jí určitě není.The Cure nepochybně patří k těm, které na první poslech identifikuje i jedinec s vážnou poruchou sluchu. To ale samozřejmě neznamená, že by jejich desky byly navzájem zaměnitelné. Jestliže ta předchozí patřila k nejrozmanitějším počinům kapely vůbec a kromě chmur a depresí nabídla i široké spektrum pozitivněji laděných skladeb, pak Bloodflowers se naopak vyznačuje vnitřní soudržností a homogenitou. The Cure znovu směřují spíše k temnějším polohám (samozřejmě ne tak temným, jako v dobách kolem alba Pornography) a na rozverné hitíky, k nimž se v posledních letech letech občas uchylovali, tentokrát rezignovali úplně. Stopáž některých skladeb se stala poněkud rozmáchlejší a pod hranici pěti minut vlastně spadla jen skladbička There Is No If.. Na opačném konci potom stojí více než jedenáctiminutová obluda Watching Me Fall, která však ukazuje, že Smith je nadmíru zkušený aranžér, který zraje jako víno. Ve zmíněné kompozici citlivě pracuje dynamikou, postupně rozmazává kytarové mlhy a šroubuje napětí až na hranici únosnosti, pak ale úlevně vydechne a vše začíná nanovo, snad s ještě větší intenzitou. Díky tomu bez problémů udrží pozornost i na tak rozsáhlé ploše. Stejnou prokomponovaností se ale vyznačuje i řada dalších skladeb, v nichž Smith často sahá i k čistým zvukům akustické kytary nebo klavíru, což jejich atmosféru jen umocňuje. Vypichovat konkrétní položky ni nepřijde důležité, ale celek je hodně silný. Prodat tuhle desku bude možná o něco těžší, protože chytlavý singl na ní jednoduše chybí, to ovšem její kvality nikterak nesnižuje, spíše naopak.Robert Smith, který letos v dubnu oslaví už jedenačtyřicáté narozeniny, vypustil nedávno do světa hlášku, že Bloodflowers by se klidně mohlo stát posledním albem skupiny. O reálnosti téhle hrozby lze jistě diskutovat. V každém případě mám ale dojem, že bez depresivních písní The Cure by byl svět paradoxně ještě mnohem depresivnější.

0,00

čtenáři

hlasuj
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím