ROCKBLOG: Po Evropě s A Banquet

DOPRAVA

V Anglii jsme všechny cesty absolvovali v dodávce s Lukem, bubeníkem The Feud. Kam jsme vyjeli se zpožděním, tam jsme přijeli s předstihem. Luke je totiž řidič jako bič a svoji dodávku nešetří ani v těch nejužších místech oněch prapodivných anglických silnic. A že jsem, zvlášť ve spojení s "levořízením", měl občas oči víc vytřeštěný než obvykle.

Dobře si pamatuju, když jsme v Itálii sjeli z dálnice a konečně se objevili v městečku, kde jsme ten večer hráli. Mathieu zrovna řídil a pronesl něco ve smyslu: "Co to do prdele je?". Jediný, co na silnicích ještě chybělo, bylo pár zvířat z manéže, letadlová loď, nebo družice. Jinak tam bylo opravdu k vidění všechno. Ještě daleko horší pocity jsem měl, když nás po koncertě vezl místní ostřílenej řidič. To už jen čekáte, kdy to nevydržíte, a buď vyskočíte za jízdy, nebo se poserete.

Velkou výhodou v Rusku bylo, že vám kdokoli kdykoli zastavil na ulici a za nějakej ten rubl vás hodil, kam bylo třeba. Nevýhodou byl stav vozovýho parku. V jednu chvíli nás bylo i šest. A tak se stalo, že jedna půlka jela Chevroletem a druhá žigulíkem, ke kterýmu byste potřebovali tak čtyři volanty. A řeknu vám - v Itálii jsem řídil a s trochou drzosti se to dalo - ale v Rusku bych za volant nešel. Prostě nešel. Má to tam pro mě pravidla úplně stejný jako na pouti. Ale na autodromu vám aspoň občas hbitej chlápek s koženou vestičkou ukáže, kudy že to máte jet.

UBYTOVÁNÍ

V Maďarsku nám zařídili hostel se skvělou lokací, výhledem i personálem. Thumbs up! Škoda, že jsme tam spali asi jen 5 hodin.

Anglie byla k našim zhýčkaným zadkům docela krutá. Každou noc jsme uléhali v pokoji s přímotopem na maximum a i tak jsme měli na sobě mikiny i s kapucí. A co nedokázala zima v pokoji, to dokonala voda v koupelně - tekla snad přímo z horskýho pramene. Spolu s faktem, že jsme všude uvnitř pochopitelně chodili v botách, jsem měl pořád pocit, že jsem venku. A je to venku!

V Itálii jsme se zase potýkali se zimou. Ale jakou! První noc nás zahnala až tak do rohu, že jsme si s Majklem vzali na spaní i dvoje trenky. Ttenhle krok jsme druhej den po vystřízlivění už moc nechápali, ale večer nás samozřejmě zachránil.

Po třech nocích střídavě v autobusech a soukromých bytech (kde sice bylo chudší vybavení, ale byl tam klid), jsme v Rusku značně unaveni zakotvili na dvě noci v Master Hostelu (na ten název rychle zapomeňte, ale moc dobře si ho pamatujte!) v Moskvě. Náš pokoj měl asi nedopatřenim zdi jen metr pod strop. Taková ohrádka. V celym komplexu hostelu bydlelo nespočet lidí. Nespočet, protože jsem to za ty dva dny zaboha nespočet. Neustále tam křičelo dítě a nepřišli jsme ani o 25 dějství tragikomedie s názvem "Já jsem ještě neskončila, ty štětko". Do toho všeho bylo uvnitř asi 30 °C. A s tim se jednoduše nedalo hnout. Jsi v Rusku, venku je zima, tady je teplo, tak si vyber.

JÍDLO

Jídlo je pro mě obzvlášť důležitý. Pravidla jsou jednoduchý: čim víc jídla + čim dřív = tim líp. Přiznávám, že jsem jako dítě, neumim se ovládat a chce se mi vraždit, když v cizí krajině, v rukou přinachlastanýho promotéra, téměř bez místní měny, slyšim zpovzdálí: "Hmm, takže jídlo už teď nestíháme."

V Itálii jsme tenhle problém měli jen jednou po koncertě. Ale vyřešili jsme ho bravurně. Sedli jsme do auta s člověkem, kterýho jsme viděli poprvé asi 2 minuty před tím. Vlastně.. on... nás do toho auta skoro nastrkal. Minimálně naše věci do kufru jo. Tak co, jsme v Itálii, poslední koncert se povedl, máme hlad a tenhle malej červík vypadá dost sjetej na to, aby zvládl najít v neděli v noci jídlo. Jedeme! Italský úzký uličky přímo sváděj k bloudění, o tom žádná. Nekončící změť industriální hudby, která duněla autem, asi taky. Když jsem už 20 minut ve zpětnym zrcátku pozoroval přivřený oči toho řidiče, napadalo mě několik variant: 1) vůbec neví, co dělá. 2) vůbec neví, že jsme u něj v autě. 3) a vůbec! chce nás odvézt na jatka a zabít. Vůbec nic z toho nebyla pravda. Bezpečně dojel na místo, kde se to hemžilo lidma, dali jsme si pizzu a dort (po afterparty jsme měli totiž pěkně zvláštní chutě). Ten dort nám červík zaplatil a odvezl nás k hotelu. Otevřel nám dveře, podal kufry a ruku, poděkoval a odjel. To byl konec pana Červíka. Jinak byla Itálie na jídlo skvělá, což asi není překvapením. Pizza, těstoviny, omáčky, croissanty, nejmenší kafíčka a bestovní kebab v Tarantu.

Sakramentsky dobrý jídlo nám v Anglii společně připravili basák The Feud s jeho přítelkyní. Byl to jejich tradiční vánoční chod. Při jídle jsme měli všichni na hlavách ty barevný korunky a bylo nám moc dobře. Čert vem všechny fast foody, co jsme tam prolezli. Znechutili jsme si to tam přibližně na 8 životů dopředu.

Z Maďarska mám kvalitní zážitek. Těsně před jídlem jsem šel zvracet z migrény (opravdu ne dobrovolně). Pak jsem díky tomu jako jedinej snědl celou porci (všechno zelené je k něčemu modré). Ale nepochopte špatně, jídlo bylo vynikající, jen obrovský.

Ruská kuchyně nás moc neoslnila, chutě se nám zdály taknějak na půl cesty. Na půl cesty bylo taky vždycky dobrý mít nejblížší záchod...

Náš první koncert mimo kontinent byl ze začátku dost suchej, i když bylo 24.12. a byla avizovaná party jak řemen. V klubu bylo 300 lidí, ale prostě na nás první tři písničky jen tak koukali a s potleskem to nepřeháněli. Bylo cítit, jak spolu soupeříme. Kdo s koho. Ukázali jsme ale převahu a lidi se ke konci chytali víc a víc. Po koncertě jich dokonce dost přišlo pro CD, prohodit pár slov, poděkovat. To nás skoro až zaskočilo a o to víc potěšilo! O pití se tam dost mluvilo, ale skutek utek. Maximum bylo, že jste druhej den slyšeli: "Ten to včera přehnal, byl úplně na kaši!" (nejspíš vypil pět piv bez přestávky).

Maďarsko, to byla jízda od začátku. "Přišli jsme na koncert a chceme se bavit," jako bych cítil z každýho člověka, co se objevil v klubu. A kdo to nestihl tam, nezaváhal u baru. A kdo ani tam, toho semlel dav, kterej vyrazil směrem nejlevnější panáky ve městě. Tam už jsme ztráceli tempo a pomalu jsme radši zmizeli spát, abychom ráno viděli aspoň kousek zimní Budapeště. S pitim se tam nikdo nemazal, tráva se balila snad i v mhd.

Ruskej fanoušek, dobrej fanoušek. Všechny koncerty se tam nesly v podobnym duchu. Ve městě je hudba, která mě zajímá. Tak jsem tady. Lidi tleskaj od stolů, od baru, před podiem. Usmívaj se, protože tady to je pořád projev radosti. Nakonec se opijou a tancujou na stolech. Padaj na zem, ale vždycky jich je kolem dost, aby tě zachytili. Velká, velká rodina. Ale někde tam je cítit zvláštní smutek. Čekal jsem, že budou všichni víc pít. Nakonec jsme k tomu sklouzli my sami.

Italové se baví svým osobitym způsobem. Koncert je pro ně skoro až něco druhotnýho. Všichni se objímaj, líbaj a udržujou pořád nějakej fyzickej kontakt. S kym se seznámíš, ten ti dřív nebo později chytí a promne rameno. Dost je zajímá, co budeš dělat po koncertě. Pochopitelně pít, dokud to půjde. Nemáš na výběr. Jejich temný lesklý oči slibujou slušnou jízdu. Jen zkus zklamat Itala.

Na všech těch cestách máte spoustu času přemýšlet. Každá země vám dá trochu jinej pohled na věc, trochu jinou optiku. Stejně ale nakonec dojdete k tomu otřepanýmu klišé. Hudba opravdu nezná hranice. A přátelé, když jsme se loučili s Ruskem, cestou na letiště nás zastihla zpráva, že máme nominaci na Objev roku v Andělech. Téměř agonii vystřídala nefalšovaná euforie, kterou neotřáslo ani pár slušných turbulencí. Za tyhle momenty vám všem upřímně děkuju!

text: Richard Von A Banquet, foto: archiv kapely