LIVE: Living Colour přivezli do Prahy stroj času

Living Colour
Lucerna Music Bar, Praha
18. 3. 2013

Že to nebude stejné jako na konci 80. let, bylo zřejmé už dopředu díky prostému faktu, že v kapele jeřchybí její tehdejší baskytarista Muzz Skillings. Toho už v 90. letech nahradil Doug Wimbish. Další změny se všímavému návštěvníkovi naskytly už před začátkem koncertu, kdyn si mohl všimnout všemožných udělátek, kterými se okolo sebe obklopili jak právě Doug Wimbish, tak i kytarista a zakladatel Living Colour Vernon Raid a také bubeník Will Calhoun. Jediný Corey Glover efektů krabiček nevyužíval - vystačil si sám se svým rejstříkem zpěvů i skřeků.

Krátce po deváté večer nastoupila čtveřice muzikantů na pódium s coverem písně americké bluesové legendy Roberta Johnsona Preaching Blues (Up Jumped the Devil) a nebylo to naposledy, kdy si blues během večera vzalo slovo. Ač playlist ihned po úvodní skladbě obsahoval všech 11 písní z debutové desky, tu a tam si pánové dovolili vložit nějaký ten dáreček okolo.

Lucerna Music Bar byl zaplněn zhruba ze dvou třetin a to převážně mladším publikem, které album Vivid v době jeho vydání asi neslyšelo. Přesto kdykoliv Corey Glover vyzval návštěvníky koncertu ke zpěvu a doplňování replik, bylo toho osazenstvo klubu schopné. Prvním vrcholem večera se nastala skladba Open Letter (To a Landlord), které předcházel a cappella úryvek ikonické písně Amazing Grace. V ní se dokázalo propojit vše - již ustálený zvuk (na začátku koncertu byla Wimbishova basová kytara mírně podceněná), komunikace s publikem i síla songu samotného.

Protipólem k tomu byl jeden ze singlů desky Vivid - Glamour Boys. Popový nápěv z jinak rockové produkce zvláštně trčel, Living Colour si s ním v kontextu koncertu příliš neporadili a najednou si člověk připadal jak na koncertu jiné kapely. Navíc následující What's Your Favorite Colour?, tedy skladba s velikým potenciálem komunikace s publikem, skončila tak rychle, že si ji ani nebylo možno pořádně užít. Přitom právě zde čekal očekávaný vrchol hlavního setu koncertu.

Zbytek vystoupení patřil dalšímu jubilantovi - dvacet let staré desce Stain, kterou už kapela nahrála ve stejném složení, v jakém se postavila v Praze na pódium. A právě v tuto chvíli zapojili muzikanti svá "udělátka" nejvíc - set totiž začal Will Calhoun svým bubenickým sólem, které ale díky efektům postupně houstlo i s jinými nástroji, jež si Calhoun nasimuloval. A i později při sólech kytaristy či baskytaristy zněl převážně nekytarový sound. Po hodině a tři čtvrtě bylo dobojováno a přestože spokojení fanoušci se opravdu dlouho snažili vyvolat kapelu zpět (což v našich končinách nebývá úplně obvyklé), technici odpojující nástroje je postupně přesvědčili, že snaha je marná.

Vivid ve své době nebyla nijak přelomovou deskou, pouze slibným debutem dávajícím kapele Living Colour naději se prosadit. Ani nové nastudování celé desky tak nemělo za následek nějaký přelom v dějinách kapely samotné a večer zakončený coverem Brownovy Sex Machine s opětovnou interakcí kapely a publika pouze potvrdil, že aktuální tour má především vzdát hold dílu, bez něhož by Living Colour už čtvrtou dekádu nezasahovali do našich životů. A zapojit lidi, kteří si chtějí zavzpomínat s nimi. A to se povedlo.

text: Viktor Mašát, foto: Matěj Slezák
Témata: Living Colour