Vydáno 22.05.2013 | autor: redakce
Apparat není v Česku nováčkem, v Praze se ukázal předloni na Electronic Beats v Arše i loni na samostatnému koncertu v Roxy. Obě akce byly velice úspěšné, a tak se berlínský producent rozhodl přijet i se svou novou deskou. A právě v tom tkvěl největší kámen úrazu celého večera.
LIVE: Apparat plays Krieg und Frieden. Zufrieden?
APPARAT
Palác Akropolis, Praha
22. 5. 2013
Deska Krieg und Frieden (Music for Theatre) je scénickou hudbou pro Tolstého hru Vojna a mír, kterou Apparat aka Sasha Ring dělal na zakázku pro nejnovější německé provedení této hry. Přestože deska funguje poměrně dobře jako samostatné hudební dílo, jistou míra divadelnosti jí upřít nelze. Vlastně se na ní nic neděje, malují se plochy barev a nálad a z toho vybočuje snad jen závěrečná A Violent Sky.
Jak se dá udělat koncert bez světel? Ale prosimvás, jakej koncert, vždyť tady jsme na divadle! Na divadle bez herců, divadle hudby. Sasha s kapelou přišel, řekl "Dobrý den, já jsem Apparat z Berlína, přijel jsem vám zahrát desku Krieg und Frieden," posadil se za svoje počítače a klávesy a začal hrát. Světla byla statická, nebarevná, jen úplně decentní, aby byli muzikanti alespoň trochu vidět. Kapela ve složení počítač, synťáky, piano, kytara, housle, violoncello a Sashův hlas se vlastně skoro nehýbala, jen hrála. To důležité se totiž odehrávalo za ní. Apparat přivezl dva umělce, kteří naživo "vyráběli projekce". Na jakémsi meotaru skládali různé obrazce z papíru, vysypávali písek, nasvěcovali různými barvami, celou plochu snímali malou kamerou nad meotarem a instantně promítali na velké plátno za kapelou. Když zrovna nebylo co poslouchat, tedy když se kapela zacyklila ve svých plochových onaniích na příliš dlouho, bylo vždy aspoň na co koukat, takže se posluchač ani chvíli nenudil.
Kde končí jeden song? Kde začíná další? Je to úplně jedno. Apparat prolínal jeden do druhého. Ze začátku všechny trochu vylekal, když první věc protáhl na dobrých dvanáct minut a rovnou ji propojil s další plochou. Nicméně povedlo se mu jednotlivé tracky lehce přearanžovat, takže se sem tam oproti desce opravdu objevil apparatovský beat a nálada, což publikum vždy odměnilo jásotem. Bylo to jako za odměnu - vydržte deset minut nekonečných smyček a za odměnu vám pak dám minutu toho, co byste chtěli. I tak se těžko zbavit pocitu, že ačkoliv publikum působilo spokojené, za klasický Apparatův set by bylo radši.
|
BLOGOVÉ OKÉNKO ZMATENÉHO PUBLICISTY: Dovolte mi malou blogovou vsuvku aneb poznámku, kterou jsem si zapsal už včera ihned po koncertě. Vůbec nevim co si o tom mam myslet. Normálně rád dělám to, že přijdu domů, napíšu report, dokud mám vše čerstvě v paměti. Dneska to tak nezvládnu. Po hodně dlouhý době se mi staly na koncertě dvě věci zároveň - pár míst, kdy jsem měl husí kůži a pár míst, kdy jsem zoufalstvím chtěl jít domů. Pocity naprostého souznění se míchaly s momenty, kdy jsem měl pocit, že vůbec nechápu, co se děje. Až do rána jsem se v noci budil a přemýšlel o tom, co jsem právě viděl. A tak by to vlastně, pokud se nemýlím, mělo být. |
Obrovskou radost udělal přídavek v podobě Black Water, jediné starší věci která zazněla. Škoda, absence songů jako Song of Los, Ash Black Veil a dalších povedených starých kusů zamrzela. Jenže to bychom museli přijít na jiný koncert. Nicméně celé vystoupení od začátku do konce gradovalo a klimax přišel - podobně jako na desce - s poslední A Violent Sky. Po rozpačitém začátku si Apparat dokázal získat všechny. Všechny ty, co přistoupili na jeho hru. Na hru konceptu divadelního představení Krieg und Frieden v podání jeho kapely.
Apparat sám byl nejspíš velice zufrieden. Po veleúspěšné desce a turné k The Devil's Walk se rozhodl udělat si radost deskou scénické hudby. Rozhodl se, že nebude dělat žádné PR a vše nechá na fanoušcích. Možná proto byla Akropole zaplněná jen tak napůl. Tenhle projekt si Sasha udělal sám pro sebe, sobě pro radost. A co fanoušci? Fanoušci byli zufrieden? Pokud publikum přistoupilo na jeho hru, pak ano. Ale aby měl jeden pocit, že viděl Apparat naživo, musí zajít zase někdy příště. {vypnoutlink:Ash}
text: Martyn Starý, foto: Tereza Ondrušková
0,00
čtenáři
hlasuj
