Fanánek interview: Poslední roky mě baví i koncerty za střízliva (I.)

Třem sestrám bod mrazu momentálně nehrozí

Co motivuje Tři sestry stále nahrávat další alba? Pro někoho stejně hrajete "furt to samý", pro jiného to naopak "už není to, co dřív". O závratných prodejních číslech asi také, při vší úctě, nemůže být řeč.
Nahrávat další alba? Asi přetlak, že tu a tam je potřeba udělat nové písničky, abychom neměli pocit, že jsme zkostnatěli. Už to ale není úplně tak, že by člověk nemohl spát, pokud něco nenahraje. Myslím, že lidi, co chodí pravidelně na naše koncerty, chtějí něco nového. Samozřejmě musíme zahrát staré slavné písně, ale jsou zvědaví, co bude nového. Což já mám podobně třeba s kapelou Wohnout, kdy se těším na každou další písničku. Pokud jde o prodejní čísla, závratná opravdu nejsou, ale cédéčka slouží hlavně jako propagační materiál, který propaguje živá vystoupení. Ta jsou pro nás naprosto hlavní. Ať už v kontaktu s publikem, i z hlediska příjmů. To je jednoznačné.

Kdo si novou desku koupí ve fyzické podobě, stane se členem V.I.P. klubu Tři sestry. Jaké výhody na fanoušky čekají už nyní a co v tomto směru zamýšlíte do budoucna? Mohou se členové klubu těšit třeba na nevydané písně?
Skalní fanoušci se mohou stát členem našeho V.I.P. klubu a využívat toho. Je to větší rodina, jsou nám blíž než kdekdo náhodný. V.I.P. klub je popsaný na našich stránkách. Teď zrovna je sleva rovnou s novým cédéčkem na jakýkoliv koncert z letního Gambrinus Tour a budou slevy i do Shopáku. Myslím, že se fanoušci můžou těšit. Jestli i na nevydané písně, to je otázka budoucnosti.

• FOTOREPORT: Tři sestry na hradě Veveří poctivě dodržovaly pitný režim

Ani tentokrát na novém albu nechybí různé hlášky z filmů a seriálů. Čí to byl kdysi nápad? A kdo je vybírá a hledá?
Na úplně prvním albu byly aspoň zvuky, ani ne hlášky. Třeba, jak ohlásí "Horky", pak jsou slyšet štamgasti, co říkají "mně jedou stroje" a podobně. S tím začal náš bohužel zesnulý bubeník Jirka Hadr Brábník. Od té doby to děláme. Ne vždycky, ne všude. Myslíme si, že to tam patří. Mám radši desky, když jsou něčím ozvláštněné, ale nesmí toho být moc. Se Synama výčepu jsme nahráli CD Miluáju chána a mezi písničky jsme přidali naše hudební motivy ze slavných songů, ale třeba zahrané na tubu nebo jenom jen můj zpěv.

Závěrečná průpovídka o zpěvačce, která "vytahuje prdelí zatlučené hřebíky", je dobrý námět třeba na sázku nebo soutěž. Už jste někoho vyhecovali? Supici bych nepodezíral, ale Vrána se jeví jako vhodný adept...
To je pravda, Vrána by určitě mohl. Supice asi ne. Takhle nás to ani nenapadlo. Uvidíme. Jestli to někdo dokáže, pozveme ho na pódium, ať to předvede. Protože ve filmu Černá kočka, bílý kocour je opravdu zpěvačka, která na konci svého čísla, obskurního tanga, skutečně vytáhne prdelí hřebík zatlučený do dřeva.

Změnil se nějak váš nahrávací proces oproti začátku 90. let s ohledem na aktuální technické možnosti? Jsou alba, kdy se muzikanti nesejdou ani na stejném kontinentu, natož v jednom studiu.
Nové možnosti jsou v podstatě od doby digitálu a internetu. Ale náš proces takový není. My ve studiu musíme být naživo. Minimálně s bubeníkem nahráváme základy všichni dohromady a pak už tam chodíme každý zvlášť. Některé desky sice vznikly stylem "hurá, hraje celá skupina" a někdo si to nemůže vynachválit, že je to zdánlivě živej zvuk. Ale já si pořád myslím, že deska, cédéčko, prostě studiový záznam má být studiový v tom, že bude obsahovat co nejméně chyb. Jiná věc je, když se nahraje živák. Samozřejmě existují kapely, které i živák čistí několik dní ve studiu a každé ubrnknutí přehrávají. No to už není živák, to je prostě blbě. My jsme měli živák, kde jsme přidali třeba refrén, když byl nesrozumitelně. Byli málo slyšet zpěváci, to se přezpívalo. Ale jinak se nechaly všechny chyby.

Hned v první skladbě Baroko jste na skupinu prozradil, že "máme kasu, která je dost velká, tak jí pilně plníme". Vydržel byste koncertovat jen s touto vidinou, když by vztahy uvnitř skupiny klesly na bod mrazu?
Těžko říct. Myslím, že bod mrazu nenastává. Ale musím přiznat, že je to úměrné penězům. Byly chvíle, že kdybychom hráli zadarmo, už jsme to rozpustili. Ty chvíle byly před 20 lety, před 15 lety, cyklicky se to mění. Pak zase mohou být hodně na bodu mrazu, ale když jste třeba Rolling Stones, spíš ten bod mrazu přečkáte než my. Ty příjmy jsou neporovnatelné. Oni když pojedou jednou za tři roky na turné, každý má šatnu sám pro sebe, vidí se jenom na pódiu a hrají věci, které umí, tak se ani nemusí moc bratříčkovat. Nesmí si ale škodit, schválně hrát blbě. Třeba, že kytarista nachytá zpěváka a jako se zpozdí. Potom už nemá smysl být na jednom pódiu.

Nechci ze Sester dělat alkoholiky, ale pamatuje historie skupiny koncert, kdy by nebylo otevřeno žádné pivo a hrdlem prolit jediný panák?
Nevím. Možná nějaké dvojáky, ale myslím, že takhle striktně ne, protože minimálně někdo ze souboru si vždy něco dá. Když je dvoják, tak na prvním koncertu se moc nepije, protože je toho ještě hodně před námi, ale stejně nějaké pivo padne.

• RECENZE: Třem sestrám i nadále stačí pípa a nějakej sál

Kdo ze souboru si celá desetiletí nese trauma ze školky a z chlapečka Gabriela? Jste to přímo vy?
Jsem to přímo já. Ten chlapeček byl na Spořilově, neměl zub, vypadal příšerně a trápil mě hrozným způsobem, přestože jsem nebyl "malej a po nemoci". Ten mi dával, to bylo hrozné.

Masky sádrový připomínají několik rockových hvězd: "Zeď mám plnou led zepelínů, párplů, bítls a taky queenů". Jak vypadala, příp. stále vypadá, vaše zeď?
Na zdi nemám nikoho. Ve stodole mám své zlaté a platinové desky. Nikdy jsem moc nepoklonkoval jiným umělcům, to mi nehrozí. Mně se líbil starý zvuk té písničky, chtěl jsem je připomenout i v textu. Je to fiktivní hotel na Haiti. Jak různě pomřeli členové zmíněných skupin. Je to spojené ve fikci, že po koncertu v oblasti, která je proslavená rituálem voodoo, se znelíbili místním šamanům a ti na ně vyslali na dálku šípy.

Jak se vlastně díváte na veterány na pódiu. Deep Purple stále hrají, Iggy Pop to samé a takhle by se dalo pokračovat ještě dlouho. Dovedete si představit sám sebe na scéně v jejich věku, tedy zhruba za 20 let?
Představit si to dovedu. Teď se nám hraje tak hezky, že mě baví už několik let i koncerty za střízliva. Samozřejmě mnohem lepší jsou, když si můžu něco dát. Ale je to slabý odvar toho, co jsem pil třeba pět let zpátky. Nicméně to hraje dobře a funguje jako show, takže si to dovedu představit i bez alkoholové berličky. I Petr Janda krásně funguje. A ten je na scéně 50 let.

Františku Sahulovi je i tentokrát věnována jedna skladba. Vznikne to vždy spontánně? Nebo připomenutí bývalého spoluhráče předem plánujete, protože je třeba aspoň takto dostát slovům, že "Sahula není úplně hotovej"?
To vzniká spontánně. Texty píši já a vždycky nějaká píseň takto vznikne. Protože Sahulu si připomínáme velmi často, když se sejdeme se Synama výčepu, se Sestrama nebo s někým, kdo s námi byl ve spojení. Vzpomíná se na kousky tohoto veleducha. Hlavně jeho úžasné lži. To je studnice. Myslím, že můžeme do 50 let na scéně hrát písničky o Sahulovi a ještě to nebude vyčerpané.

 Tomáš Rumler

Druhá část rozhovoru vyjde ve čtvrtek 6.června