SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Jan I. Wünsch (89.)

Vydáno 01.06.2013 | autor: redakce

Bylo vlastně už prvního června roku 1999. Noc se překulila z pondělní noci do brzkého úterního rána a téměř celé osazenstvo naší redakce ještě sedělo v plzeňské hospodě Na Kořenu a hulákalo při kytaře. Na střídačku jsme s Honzou Martiniakem hráli "pivní standard": Variace na renesanční téma, Kde se pivo točí, Život je jen náhoda, Anička dušička, něco Kryla a samozřejmě Špejchar blues. Jeden z těch báječných fláků, který zlidověl natolik, že se staly doslova všenárodní kulturní památkou a jejich původní tvůrci jsou známi již jen těm nejzasvěcenějším.

SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Jan I. Wünsch (89.) SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Jan I. Wünsch (89.)

Jan I. WünschJsou mraky autorů, kteří chrlí kvanta "písniček" ročně... a nic. Pak jsou výjimky, které složí jen něco tu a tam jakoby mimochodem a vždy je z toho velká věc. To všechno mi proběhlo hlavou v tom zlomku sekundy, kdy mi bylo dáno zažít skutečnost, že 1. června náhle, pouhý měsíc před svými dvaapadesátinami, zemřel Jan Ivan Wünsch, dlouholetý člen Hudby Praha a kolega novinář. Květen se přelomil do června. My se z hospody vraceli a on odcházel. Čertví kam. Vím jen, že dlouho před zavíračkou. Nezvykle brzy.

CO NA SRDCI...

Ač jsme oba byli celá devadesátá léta publicisticky činní, příliš jsme se neznali, natož abychom byli kamarádi. Věděli jsme o sobě díky společně sdílené branži, ale spíš se sem tam sarkasticky popíchli. On byl odkojen rock'n'rollem, Woodstockem, Stouny a "disidentskou" novou vlnou, artefakty, které jsem sice vždy brával v potaz, ale pramálo se jim klaněl. Jsou však určité primární záchytné body, které jsme jistě společné měli, bylo by určitě o čem povídat, diskutovat. Málo jsme se znali a přece mi najednou chybí. Byl z těch, které člověk musel registrovat či vnímat alespoň periferně. Jako aktivní muzikant zapadl do žurnalistické jámy lvové, vážené i vysmívané, s až překvapivou grácií, schopnost jasně zformulovat názory, analyzovat i komentovat není dána každému na počkání. Nadmíru sympatická se mi vždy jevila jeho snaha vhlížet do věcí a událostí hlouběji, než je obecně platné, či vystavovat na pranýř šlendrián a cynismus novodobé mediální reality. A tím obnažovat samozřejmě i sám sebe a stát terčem více či méně pochybným pistolníkům. Normalizačně neušlapaný, ze všeho nejvíc nenáviděl kontinuálně turistické politiky, elegantně přecházející z jedné režimní konstelace do jiné, přetvářku a někdejší, ať už vědomé či nevědomé kolaborantství se státními pohůnky dob neblahých, neodpouštěl ani muzikantským kolegům. Uměl nadělat celý oceán zlé krve, protože neuměl být šedou myší a ozval se vždy, kdy cítil niternou potřebu. A neucukl ani před poněkud rozpačitým projektem rozsáhlého autointerview, který na pokračování otiskl v domovském měsíčníku Rock & Pop, kde zastával až do smrti funkci editora. V introdukci ke zmíněnému samomluvnému curriculum vitae napsal Vojtěch Lindaur doslova: "...(JIW) celý ten 'život v tahu' od prvních rock'n'rollů prožil a ve vzácně rovném nápřahu ho prožívá dosud, ačkoli - jak sám tvrdí - je to nějaký omyl jeho organismu, protože podle všech medicínských pravidel už to mohl mít zhruba deset let za sebou." Wünsch byl prostě rocker a výsostně rockovým životem žil, do posledního dechu, byť by se mu taková velikášská nálepka asi pranic nelíbila.

hudba prahaHudba Praha a Jan I. Wünsch (dole úplně vpravo)JEDEN VELKEJ TRIP

Narodil se v sedmičkové konstelaci 7. července 1947 v Praze, ale na astrologický nonsens nikdy nedal. K muzice výrazněji přičichl prostřednictvím importovaného elvisovského rock'n'rollu, hudba ho záhy pohltila, začal zhusta navštěvovat i první tuzemské bigbítové koncerty, zažil "zlatý časy Mikyho Volka, Pavla Sedláčka, a dalších, i ty slavný zdemolovaný židle", stále intenzivněji však pociťoval potřebu „vlastní hudební aktivity". Od kamaráda Martina dostal baskytaru, ani sehnat zkušebnu nebyl problém a první školní kapela byla na světě, posléze i něco vystoupení na "různých obskurních akcích".
Po protrpěné vojenské službě "u tankistů v Milovicích" přišlo Pražské jaro 1968 a po něm větší či menší peklo pro všechny nonkonformní lidičky Wünschova typu. Úlevným azylem byla hospoda, samozřejmě i Špejchar, ale skvělý text Špejchar blues, jehož slova psal původně na jeden tradicionál z repertoáru Jethro Tull, stvořil v dejvickém antikvariátu po jednom zvlášť výživném tahu. Skladbu pak popularizoval Vladimír Mišík. I díky Mišíkovi, u něhož se pořádaly časté mejdany, se posléze seznámil s Michalem Ambrožem a na přelomu sedmé a osmé dekády stál u zrodu dnes již kultovní Jasné páky, spolku, jenž byl nepříjemnou třískou ve smradlavém zadku normalizačního režimu a ze kterého po nechvalně známém článku v Tribuně samovolně vzniklo seskupení Hudba Praha. V této kapele působil až do jejího nedávného uměleckého přerušení činnosti. Živil se, jak se dalo, pracoval například jako figurant, prodavač, něco málo si vydělal i jako bedňák Mišíkových Etc..., koncem osmdesátých let byl vedoucím prodejny hudebního vydavatelství Panton. Prožíval delší či kratší vztahy s přítelkyněmi, dost času prodléval v hospodách, často neměl kde hlavu složit, ale dobří přátelé často dělají divy.
A přišel Listopad 89. Padla tabu a nesmyslné zákazy, Hudba Praha si konečně mohla naplno užít své popularity a zhusta koncertovala doma i ve světě. "Hráli jsme jako vzteklí, i v těch nejnemožnějších prdelích. Narůstaly stresy a únava, původní duch kapely se (alespoň podle mě) vytrácel, čím dál víc jsem měl pocit, že jde především o prachy. Někdy za mě zaskakoval Jirka Jelínek z Echtu - třeba když jsem chtěl jít na Jam a vidět radši světovou špičku, než se kodrcat do Pole u Lnářů a tam hrát zmašťeným máničkám." V šestadevadesátém Hudba Praha zanikla (jejím pokračováním je soubor Divoký srdce) a JIW se soustředil pouze na editorství v časopise.

WunschWÜNSCH YOU WERE HERE

Stovky mejdanů a sladce prohýřených nocí, stovky hořkých kocovinových rán - jen naprostý suchar cpoucí se vitamíny a biostravou v bláhové naději, že konečně našel kámen mudrců na zdravý a dlouhý život nechápe, že rocková hudba a chlast, bohudíky i bohužel, přečasto jedno jsou. S blížící se padesátkou (abrahámoviny jsou pro rockery tělem i duší jako dožít se nejmíň dvoustovky) tušil, že to s jeho fyzickým zdravím už dávno není ťip ťop, ale určité varovné příznaky házel za hlavu a styl života nezměnil. Byl vždycky spíš "nočním ptákem", hodně četl a samovzdělával se, samozřejmě nešidil hospody, kde se setkával s přáteli, nepříliš zdraví prospívající životaběh si už však chystal vybrat nejvyšší daň. Začal mít dramatičtější problémy s ledvinami a játry. Vzdát se však "na stará kolena" cigárka, piva a slunce, které se teple opírá do dřevěných stolů krčmičky, kdy se tak krásně medituje a prožívá radost i strast s přáteli, je někdy prostě nemožné. Co by pak ještě smysluplného zbylo?

Zemřel 1. června v jednapadesáti letech, koncert pro Kosovo, kde vystoupila Hudba Praha v jedné ze svých sporadických reinkarnací, už nestihl a byl mu šumafuk. Zdrcení kamarádi a kolegové se s ním rozloučili 14. června ve velké síni Strašnického krematoria.

Jak říkám, málo jsem ho osobně znal, vím však, že to byl fajn chlap. "Za ty prachy, co propil/moh si koupit vůz/von ale radši zpíval/to svoje ranní Špejchar blues..."

text: Jan Petričko

zavřít