SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Idris Muhammad (193.)

V OSMI ZA BICÍMI

Joe Lovano, Ahmad Jamal, Betty Carter, Etta Jones, Roberta Flack, Sam Cooke, Jerry Butler, The Impressions, Rahsaan Roland Kirk, Pharoah Sanders, George Coleman, Horace Silver, Herbie Hancock, Arthur Neville, Curtis Mayfield – pokud vám alespoň některá jména z tohoto seznamu něco říkají, pak vězte, že pokud je něco spojuje, pak je postava jejich někdejšího bubeníka - Idrise Muhammada.

Ne vždy byl ale Idris Muhammad Idrisem Muhammadem - Leo Morris se narodil roku 1939 v New Orleans a tak není divu, že jazz se stal stylem, do něhož během svého života zasáhl nejvíce. Ani skutečnost, že je jeho jméno spojováno s bicími nástroji není náhodné - hrál na ně i jeho bratr. Leo začal ve svých osmi letech a v šestnácti už vystupoval s místními jazzovými formacemi na klubové scéně. A od raného dětství se dobře znal i s kolegy z později rovněž hodně známé rodinou Nevillů, jejímiž nejznámějšími představiteli jsou The Neville Brothers. Vzhledem k tomu, že ale nechtěl skončit v místních klubech, tak i přes svá tehdejší angažmá stále zdokonaloval svou hru pod vedením svého učitele. A na toho měl sakra štěstí - nebyl jím nikdo jiný než Paul Barbarin, jenž je znám především jako bubeník Louise Armstronga, King Olivera či Sidney Becheta.

JAZZOVÝ VĚROZVĚST

V šedesátých letech tak postupně stoupal po žebříčku a dostával se k více a více známějším hudebníkům, ale zároveň se v tomto období nejvíce odklonil od jazzové škatulky, což mělo za následek přenesení mnoha jazzových postupů do jiných stylů a inovování samotného hry na tento nástroj - svou měrou se například velmi podílel na vzniku stylu, jenž dostal o několik let později název acid jazz. V těchto letech vystupoval např. s The Impressions, s Robertou Flack či v muzikálu Hair (bicí komplet v tomto muzikálu je jeho úpravou). A byl to právě onen muzikál Vlasy, jenž zvýšil rapidně jeho popularitu. S muzikálem objížděl celé Spojené Státy a mnoho bubeníků se tak mohlo seznámit s jeho jedinečným stylem hraní. Rovněž v té době spolu se svou ženou Delores Brooks konvertoval k islámu a přijal nové jméno, jež následně celosvětově proslavil – stal se Idrisem Muhammadem.

Následující dekáda se nesla ve znamení Idrisových vlastních projektů a je de facto nejzajímavější. Pokud nebyl zrovna na cestách, byl platným i ve studiu, kde jej jako bubeníka vyhledávalo hned několik labelů pro své interprety, když potřebovali nahrát precizní bicí – nejznámější je jeho spolupráce s Prestige Records mezi lety 1970 a 1972. Po veškerých těchto úspěších také dokázal vystoupit ze stínu slavných jmen, pro která dosud pracoval, a ukázat, že dokáže sestavit kapelu s vlastním zvukem sám. Právě z této doby pocházejí jeho nejznámější alba, jimiž Power of Soul (1974), House of the Rising Sun (1976) a Turn This Mutha Out (1977) bezpochyby jsou. A právě ty mu otevřely svět jazzových hudebníků, mezi nimiž si od té doby mohl vybírat. A také tak činil – ubylo vlastní tvorby (za zmínku stojí ještě album Kabsha z roku 1980) a přibylo opět spoluprací s lidmi jako Johnny Griffin, Pharoah Sanders, George Coleman či Ahmad Jamal, s nímž vystupoval až do své smrti v roce 2014.

• 10 osobností, které nás v roce 2014 opustily

Idris byl člověkem, jenž si vážil života a chápal jeho délku a zároveň nevyhnutelný příchod jeho konce, a tak není divu, že si od jisté doby vybíral jen některé projekty, prakticky nevydával nic vlastního a naplno si užíval radostí a starostí života. A řekněte sami – není to z jeho hudby náhodou cítit? Začít pronikat do jeho tvorby doporučujeme například u jeho verze skladby Could Heaven Ever Be Like This Davida Matthewse, v níž krom něj vynikla i sólová kytara nezapomenutelného Hirama Bullocka.

text: Viktor Mašát, foto: last.fm

Příště: Errol Brown, zpěvák soulových Hot Chocolate, jenž se proslavil hitem You Sexy Thing.