Jaký byl koncert Blue States?

BLUE STATES

15.2. PALÁC AKROPOLIS,PRAHA

Pro radost z hraní.

Když jsem onoho únorového večera vyrážel do Akropole, absolutně jsem netušil, co mám od Blue States čekat. Jejich poslední, zatím nejpovedenější, deska je převážně instrumentální, má chytlavé melodie a zajímavé smyčky, ale výsledný dojem trochu ruší některé orchestrálnější party znějící, jako by byly nahrané na laciných midi klávesách.
Pak tu máme desky starší, kde si Andy pohrává s dětskými sbory či ženským hlasem v jemných polohách trip hopu. Na předposlední desce jsou zas pro změnu prozkoumávány vody spíše akustické. Jak může směsice toho všeho znít v roce 2008 naživo?



Vysvětlit nám to přijeli tři lidé. Rázný bubeník, basák, který nemá rád, když pouze vybrnkává opakující se motivy, a Andy Dragazis s velmi neklidnou kytarou. Před oběma kytaristy stály malé klávesové pulty, přičemž sám velký šéf měl navíc možnost ovládat počítač a různé, nejen kytarové, efekty.

Zpočátku přítomné možná trochu zarazilo, že ačkoliv byly slyšet ženské vokály, zpěvačka absentovala. Jenže záhy člověku došlo, že v těch třech písních, kterých to týkalo, tedy Holding Ground, Allies a Down The Days (všechny z poslední desky First Steps Into), není přítomnost živé vokalistky vlastně vůbec nutná. Už na desce se jedná spíše o výkřiky v dálce než o regulérní zpěv. Takže pravidlo o tom, že playback je únosný do té doby, dokud se nestane nezbytným stavebním kamenem celého vystoupení, bylo dodrženo. Podobně tomu bylo i u elektroniky.

Samozřejmě, kapele by slušela jedna osoba navíc, která by stála permanentně za klávesami, případně počítačem. Výsledné improvizování by se pak provádělo rozhodně snáz. Ale skupina tří velmi sehraných muzikantů si i s tímto limitujícím faktorem poradila. Zdálo se mi, jako by Andy v momentě, kdy měl nutkání se elektronickému podkresu vzdálit (a činil tak velmi často), zavadil o nějakou „kouzelnou krabičku“ na zemi a rázem dostali všichni mnohem více prostoru. A nejednalo se o žádné jednoduché odpojení počítače, tříštivá elektronika byla přítomna pořád, jen měla tendenci se záhadně a nečekaně měnit. Nejvíce mne ale potěšilo, že jsem ani po skončení nerozluštil všechny předváděné muzikantské finesy, to je totiž vždy důvod proto, aby si člověk koncert zopakoval. Kéž bych měl ještě někdy šanci.

text Tomáš Pokorný foto archiv kapely