POSLECHNĚTE SI CHAOS OD ALANIS

ALANIS MORISSETTE - biografie Když se Alanis Morissette objevila v polovině 90. let poprvé na světové scéně, vyvolalo to mimořádný rozruch. Podařilo se jí toho dosáhnout tím, že pro celou novou generaci hudebních fanoušků rehabilitovala roli autora-zpěváka, který zpívá o osobních věcech. Dopad alba Jagged Little Pill, které Alanis vydala v roce 1995, byl na mnoha rovinách – zvukové, psychické, komerční a kulturní – fantastický. Alba, které produkovala se svým spolupracovníkem Glenem Ballardem, se na celém světě prodalo víc než třicet miliónů kopií, což z něj udělalo jednu z nejúspěšnějších nahrávek v celé historii rocku. Tento úspěch Alanis rychle proměnil – ze zpěvačky a herečky, která byla v rodné Kanadě dříve známá spíše průměrně – v umělkyni, o níž se na celém světě hovořilo možná úplně nejvíc. Morissette se ve věku jednadvaceti let, s pouze jedním albem hluboce prožitých písní, na nichž velice otevřeně zachytila svou, často hrbolatou cestu k dospělosti, stala celosvětovou superhvězdou a mluvčím své generace. V roce 1996 získala ocenění Grammy v kategorii Album roku a Rockové album, stejně jako v kategoriích Ženský rockový zpěv a Rocková píseň roku (za skladbu You Oughta Know, výbušnou píseň skladbu o lásce a vzteku, která jako první pomohla rozpoutat rozruch kolem její osoby). V letech, které následovaly po jejím prvním úspěchu Alanis Morissette pokračovala v zachycování své vlastní cesty na albech Supposed Former Infatuation Junkie z roku 1998, Unplugged z roku 1999 a Under Rug Swept z roku 2002. V témže roce vyšlo také CD/DVD Feast on Scraps. Kromě toho si našla čas na herectví (role ve filmu Kevina Smithe Dogma, kde hrála Boha, a v připravovaném muzikálu De-Lovely), v příznivě hodnocených televizních show (Sex And The City, Curb Your Enthusiasm) a v off-broadwayských produkcích (“Vagina Monologues, The Exonerated). V posledních letech se Alanis také hodně věnuje charitativní a občanské činnosti. Na svém zatím posledním díle, nazvaném So-Called Chaos, zní Alanis Morissette paradoxně jako žena, která dosáhla smíření se světem. Alanis je od přirozenosti hluboce přemýšlivá, a nové album So-Called Chaos ji zastihuje v situaci, kdy přitakává životu, zaujímá positivní postoj a vytváří hudbu, jež svým způsobem shrnuje její silná místa z minulosti, a přidává je k nově nalezené zralosti a perspektivě. “Možná budu stále mluvit o věcech z mého života, které pro mě v něčem představovaly výzvu,” vysvětluje, “přistupuji však k životu a tím i k mým písním s daleko menším pocitem provinění.” Na svém předcházejícím studiovém albu Under Rug Swept, na němž byl hit Hands Clean, se zpívající autorka chopila produkčních otěží. Tentokrát se rozhodla podělit o zodpovědnost za nahrávacím pultem. Svůj volně poletující hlas, průzračné melodie a vřele vášnivé pohledy do vlastního nitra zasazuje do směsi rocku, popu, folku, elektroniky a východních vlivů, která drží pohromadě. “Pár let jsem strávila tím, že jsem dospívala k tomu, že jsem, z čisté zvědavosti, chtěla vidět, jak by asi dopadlo album, které bych si sama produkovala,” vysvětluje Alanis Morissette. “A pak, jakmile jsem ochutnala, jaké to je, jsem si uvědomila, že moje asi nejoblíbenější činnost při vzniku alba je jeho skládání.” A tak se při přípravách a nahrávání alba So-Called Chaos Alanis Morissette vrátila k tomu, že při nahrávání spolupracovala s dalšími lidmi. “Takhle se daleko víc uvolním,” přiznává. “Vlastně to nakonec dopadlo tak, že jsem na první fázi nahrávání a produkování pracovala s mým kamarádem Timem Thorneyem, kterého znám ještě z dob, kdy jsem ještě jako teenager bydlela v Torontu. Takže když jsme udělali ty první nahrávky, poslechl si je John Shanks a řekl nám k nim své objektivní připomínky. Dopadlo to tak, že se z nás stal tým, kdy Tim a John pracovali na různých fázích vzniku alba.” Nahrávací frekvence probíhaly hlavně ve studiu Groove Masters v kalifornské Santa Monice a podílela se na nich jak koncertní kapela, doprovázející Alanis na turné (kytaristé David Levita a Jason Orme, basista Eric Avery, hráč na klávesy Zac Rae a bubeník Blair Sinta), tak někteří oblíbení Shanksovi spolupracovníci, jako třeba bubeník Kenny Aronoff. Výsledné album představuje soubor kompozic, které víc než kdy jindy zkoumají emoční duality života. “Na některých písních nového alba mě to hodně táhlo k tomu, abych se podívala obě strany nějakého sporu,” svěřuje se Alanis. “Buďto mě to zajímá jako člověka a skladatele nebo jsem schizofrenik. Samozřejmě, pravdou může být obojí.” O úvodní písničce Eight Easy Steps Morissette tvrdí: “Jde o to, že současně přijímám zodpovědnost a rozdávám rány. V podstatě nacházím klady ve všech bojích, kterými jsem prošla. Kdybych je nenašla, stále bych byla uvězněna v té podrážděnosti, nasupenosti, v té pozici oběti. Jakmile jsem si ale uvědomila vše dobré, co z oněch okolností vycházelo, mohla jsem si je užít takové, jaké byly. Jinak bych měla pocit, že jsem jimi zraňována až do konce života. Tahle písnička je způsobem, jak na ně pohlédnout objektivně, a také jak si udělat sama ze sebe srandu.” O písničce Out is Through Alanis tvrdí, že byla napsána “s pocitem určité slabé rezignace na mé straně. Koncepčně a intelektuálně mohu říct, že jsem pro skutečně odvážný přístup, jehož je potřeba k tomu, aby nějaký romantický vztah fungoval. Současně zjišťuji, že často vše sabotuji a přivolávám jeho konec. A přitom si myslím, že je to důsledkem nějakých vnějších okolností. Byla to vlastně část mé osobnosti, která ještě nebyla připravená. Tahle písnička je o tom, že už jsem připravená jít svou cestou.” Další písní, v níž se Alanis Morissette podrobuje analýze, je Excuses. Říká o ní: “Odkrývám zde určité negativní a podvědomé myšlenky, které ovládaly můj život. Podle mě je to jedna z největších písní, pojednávajících o přebírání odpovědnosti. Zároveň je možná jedna z nejtrapnějších, protože pokud jde o některé ošklivější myšlenky, které u mě nějakou dobu převažovaly, je dost průhledná.” Daleko romantičtější a příjemnější myšlenky prostupují píseň Knees of My Bees, rozkošnou a hravou milostnou píseň. “Chtěla jsem najít způsob, jak vyjádřit, jak moc zblázněná a zamilovaná jsem do svého kluka byla,” přiznává. “Název je vlastně větou, kterou jsem mu několikrát při rozhovoru řekla: ‘Mým včelám z tebe slábnou kolena’. Proto je pro mě tenhle verš tak vzácný.” Jiný textař by také mohl označit svou nebo svého milovaného jako “včelí kolínka”, ale Morissette, zcela charakteristicky, nachází způsob, jak to udělat, aby zněl jazyk lásky svěže a neotřele. “Mám pocit, že to, že si ráda hraji se slovy, má částečně důvod také v tom, že mě angličtina trochu nudí,” vysvětluje. “Je jasné, že vše už bylo milionkrát řečeno tam i pozpátku, takže si chci s jazykem pohrávat stejným způsobem, jako by si někdo hrál s barvami.” Hra se slovy se projevuje daleko formálněji v písni Doth I Protest Too Much. Autorka ji vysvětluje takto: “Je těžké si na sobě samé – ale i na druhých – nepovšimnout, že to, proti čemu nejvíce protestujeme a čemu se bráníme je často přesně tím, z čeho bychom měli užitek, pokud bychom to skutečně přiznali a podvolili se tomu. Takže pokud se skutečně důrazně snažím někoho přesvědčit, že se nebojím, můžete poznat, že to naopak znamená, že se bojím. A tahle písnička je vtipným pokusem jak se uzemnit, jak do sebe zase praštit.” Not All Me vznikla vprostřed doby, jež byla, jak Morissette říká “velice konfliktním obdobím jednoho vztahu. Většinu života jsem byla vážně tolerantní a trpělivá k lidem, kteří byli naštvaní a promítali si do mě hodně té své zloby. Zrovna jsem se ale začínala dostávat do bodu, kdy jsem si říkala, že bych mohla – stejně jako ten vztah - těžit z toho, že bych tomu všemu vymezila hranice nebo meze. Tahle píseň je v podstatě o tom, že hodně tvrdě, a přece jemně prosím toho druhého člověka, aby převzal také svůj díl odpovědnosti.” Titulní píseň So-Called Chaos je o tom největším ze všech obrazů. “Při tak nízké úrovni vědomí toho, že jsme na téhle planetě, potřebujeme policii a arbitry, zákony a pravidla. V písni So-Called Chaos vyjadřuji myšlenku, že pokud bychom zvýšili své vědomí toho všeho, nic takového jako je policie a podobně bychom už nepotřebovali. Nepotřebovali bychom, aby nás někdo řídil nebo usměrňoval zvenčí – byli bychom schopni se řídit zevnitř, z nitra, což by bylo založené na úctě k životu a vědomí, že jsme všichni nějak propojeni. V téhle písničce se to snažím nějak vypíchnout na ploše tří minut.” This Grudge pojednává o odpouštění. “Vždycky to bylo strašně oblíbené slovíčko, a vždycky jsem z něj byla zmatená,“ přiznává Alanis Morissette. “Koncepčně jsem chápala, zaboha jsem ale nevěděla, jak to skutečně provést. Na papíru vypadá odpuštění jako naprosto skvělý pojem, když jsem se o něj ale pokoušela, připadala jsem si, jako bych pouze vyslovovala nějaká slova a s tou druhou osobou ho vůbec neprožívala. Tahle písnička je o tom, že jsem připravená skutečně odpouštět.” “Tohle byly doposud moje nejděsivější a nejtemnější stíny,” říká Alanis Morissette o písni Spineless, v níž probírá strach ze slabosti. “Tak moc jsem se bála toho, že bych byla tím, o čem zpívám v téhle písničce. Dar toho, že mám hrůzu z toho, že bych byla ženou, která nemá žádnou sílu spočívá v tom, že mě vedl k tomu, aby se ze mě stala přímá a odvážná feministka a aktivistka. To, co mě tak nutkavě pudilo k tomu, abych se stala silnou, se částečně skrývá i v tom, že mám hrůzu z toho být slabá, z toho být oním ženským archetypem – být němou, poddajnou a pokornou. Měla jsem pocit, že pokud o tom budu přinejmenším zpívat, dostane mě to na cestu, kdy budu schopna sloučit všechny tyhle části mé osobnosti, takže nebudou ovládat můj život, kdy nebudu neustále nutkavě potřebovat být silná, kdy dokážu srovnat měkkost a zranitelnost se sílou a posílením.” A nakonec přichází píseň Everything – první singl nového alba a zároveň píseň, která nabízí to samé rozvinutí další starší klasiky z dílny Alanis Morissette, písničku Uninvited, která zazněla ve filmu City of Angels (Město andělů) a která získala ocenění Grammy. “Tahle písnička je v podstatě rozhodujícím momentem mého vlastního vnitřního díla a cvičení za posledních pár let, kdy mým cílem nebylo ani tak být dobrou, jako být celou, úplnou. Tohle je mým cílem – být všemi těmi částmi sebe sama. Vzpomínám si, že již od dob, kdy jsem byla mladá dívka, až do současnosti, jsem si vždy psala do deníku ‘všechny součásti’, ‘všechny součásti’, ‘všechny součásti’... UKÁZKY PÍSNÍ Z ALBA ZDE:

maverick.johnhultman.com/alanis/clips/