Dubnová dávka recenzí

AIRBOURNE NO GUTS. NO GLORY. Roadrunner Rec. / Warner Music 13 trax / 47:01 min

Nejlepší revival pod sluncem.
Skoro jsem naletěl. AC/DC si udělali vedlejší projekt, jako přijímají veleplodní autoři pseudonymy, aby neprudili knihkupce častěji než jednou za rok, říkal jsem si chvíli a provinile jsem si uvědomil, že poslední AC/DC jsem si ještě ani nestačil poslechnout. Pak už jsem se orientoval, ale kousek AC/DC jsem si stejně pustil, abych je po chvíli vypnul a doposlouchal jejich rodáky Airbourne.
Jsou totiž prostě lepší, odmyslíme-li si zasloužilost pravzorů, jejich šediny i oprávněnou únavu. To všechno mohou být klady, ale i brzdy – a to všechno, zejména ona poslední okolnost, téhle bandě schází. Avšak zároveň i něco, co všechny pochvaly relativizuje: původnost. Nejlepší revival AC/DC ve známém vesmíru, navíc revival časů, kdy Youngovic formace byla plná energie, divokosti a hrála asi tak o dvacet procent rychleji než dnes – ale pořád jen kopie. Škoda, že to nejsou AC/DC, bylo by to jejich nejlepší album za hodně dlouhá desetiletí.
Roman Lipčík, Instinkt

JIMI HENDRIX VALLEYS OF NEPTUNE Sony Music 12 trax / 62:06 min

Pozdrav ze záhrobí.
Tenhle pocit už přece dobře znám. Stačí si vzpomenout na píseň Beatles s hlasem již řadu let mrtvého Johna Lennona nebo na album Queen, na jehož vznik již Freddie Mercury hleděl z hudebního nebe. Tenhle pocit, že se ze mě někdo zneužitím mých emocí snaží udělat užitečného a platícího idiota. Podobně se cítím při poslechu alba Jimiho Hendrixe Valleys Of Neptune, na kterém je tucet doposud nevydaných studiových nahrávek zachycujících Hendrixovo hudební rozpoložení mezi vydáním slavného Electric Ladyland z roku 1968 a spuštěním jeho vlastního nahrávacího studia Electric Lady Studio v Greenwich Village v roce 1970.
Valleys of Neptune nabízí přes hodinu původní hudby, kterou nově zmixoval Hendrixův dlouholetý spolupracovník, zvukový inženýr Eddie Kramer, který se podílel už v roce 1967 na albu Are You Experienced? To však nevysvětluje, proč se na vydání těchto skladeb čekalo 40 let. „Nikdy nevydané“ nahrávky Jimiho Hendrixe nejsou pro znalce tak zcela neznáme. V některých případech se jedná o pozměněné verze proslulých hitů (např. Stone Free nebo Red House), takže je na místě spíše hovořit o albu rarit. Nic z výše zmíněného však neznamená výtku vůči fenomenálními kytaristovi Hendrixovi. Mistr divoké improvizace, který i zde ve skladbách jako Bleeding Heart nebo Hear My Train A Comin’ dokazuje, že v jeho případě šel nespoutaný soukromý život ruku v ruce s hudebním vyjadřováním.
Roman Jireš

GORILLAZ PLASTIC BEACH Virgin / EMI 16 trax / 56:46 min

Plastová, nikoliv modrá planeta.
Originalita je dnes cenné zboží, mnohdy dlouhodobě nedostupné. Není tedy divu, že rozestupz mezi počiny virtuální party kreslených postaviček Gorillaz jsou dlouhé nejméně čtyři roky. Kdo chce kvalitu, umí si počkat. To ví i Damon Albarn, motor celého seskupení.
Necháte-li se jím přemístit na plast(ik)ovou pláž, čeká vás opravdový komplexní výlet. Chlapci z Gorillaz nejsou žádní troškaři a cesta tak není lemována pouze sledem zvuků, ale fajnšmekr dostane předhozen rovnou celý svět objímající celkovou audiovizuální podívanou. Klipy, tajné skrýše na webu, plakáty, skryté skladby, galerii obrázků, storyboardy k videím a spoustu dalších vychytávek najdete, necháte-li se pohltit prostředím umělého místa k slunění. Ostatně, název nelže – i zvuk je mnohdy plastový. Naštěstí nejen to, protože občas je i poměrně plastický a přes svoji značnou specifičnost, jež rozhodně nemůže imponovat všem posluchačům, se tak lze přenést mnohdy i s blaženým výrazem.
A ač Gorillaz neobjevují Ameriku, nelze nepřiznat, že druhé takové album byste na trhu hledali jen těžko. Občasný surrealismus, který je cítit z nejednoho tracku, lze bez zardění přirovnat k četným pokusům o originalitu třeba Davida Bowieho. Megahit jako byl Feel Good Inc. tentokrát asi nehrozí, ale bylo by pošetilé tomuto koncepčnímu hledání lepšího prostředí pro život vyčítat něco, co neměl ambice přinést.
Viktor Mašát

STEREOPHONICS KEEP CALM AND CARRY ON UNIVERSAL 12 trax / 45 min

V jednoduchosti je síla.
Stereophonics jsou na kytarovém nebi zvláštním úkazem. Zatímco ostatní velké kapely těží především ze svých prvních alb a v současnosti dohořívají jako petrolejky na hřbitovech, Stereophonics nejsou zatíženi masivním úspěchem debutových alb a můžou růst dál. A to je i případ jejich aktuální desky Keep Calm and Carry On. Bez přehnaných ambicí předkládají materiál, který si neklade žádné výrazné cíle. Spíše má jen fanouškům připomenout, že kapela se nerozpadla a pořád nahrává. Jenže tuhle metu album dalece a jaksi mimochodem překonává. Čisté a průzračně jednoduché melodie, rozradostněné vokály a přehledné riffy. Zkrátka nic přelomového. Jenže Stereophonics to poskládali tak dobře, že všechno do sebe zapadá jako ozubená kolečka orloje. Protežovaným rychlokvaškám typu Kasabian teď zřejmě závisti praskají struny na kytarách. Není třeba žádných velkých zlepšováků, k přesnému zásahu stačí jen pár základních kamenů. A nezkaženost mainstreamem. Což Stereophonics stoprocentně splňují.
Ondřej Stratilík