Petr Henych & G-bod s novým albem

Vydáno 14.08.2010 | autor: PR

Nové CD s názvem Pleasure Trip kytaristy Petra Henycha a jeho instrumentální kapely G-Bod, kterou zformoval krátce po vydání debutu Na vlastních rukou, vychází právě teď. Jak novou nahrávku komentuje on sám?

Petr Henych & G-bod s novým albem Petr Henych & G-bod s novým albem

Po přečtení názvu nabízí se hned otázka: Proč v angličtině název CD i názvy písní. Není to jedno, když jsou to instrumentální skladby bez textů?
Má to jeden jediný důvod, že je i na muziku z našich končin zvědavých hezkých pár lidí po celém světě. To jsem zjistil už na CD „Na vlastních rukou“, kterého se na populárních serverech jako jsou např. Guitar9, Guitareuroshop nebo CDBaby prodalo nezanedbatelné množství. No a je jasný, že alespoň názvy písní v angličtině jsou lidem v celém světě bližší než naše česká hatmatilka. Ostatní věci už se lidé mohou dovědět třeba z mých internetových stránek nebo myspace profilu. A lidi u nás myslím taky neurazí, když se píseň, navíc instrumentální, nazývá třeba Joy flight. Stačí se podívat do kteréhokoli slovníku, aby zjistili, že je to něco jako vyhlídkový let a při poslechu právě téhle skladby si atmosféru toho zážitku navodili. Mě ty názvy takhle napadají, vždy mě daná skladba „někam“ hodí svým výrazem a atmosférou a většinou uchopím první název, který mi napadne.

Co můžeme od nového CD očekávat, jaké je ve srovnání s debutem?

Je na něm 12 skladeb v celkové délce trvání 55 minut a především je jiné v tom, že jsem ho nahrál se svou kapelou, tedy s bubeníkem Jakubem Homolou a basistou Martinem Hroňkem. Na minulém CD jsem všechno nahrával sám, a co jsem neuhrál, to jsem programoval do sequenceru. Tady je plnohodnotné instrumentální trio, takže rozdíl v rytmice je opravdu veliký.

Řekl bych, že je to v mnoha ohledech o moc lepší album, ale to se mi třeba u kapely John Dovanni tenkrát taky zdálo u druhého CD. Lidmi bylo však mnohem lépe přijato album první, dle mého ne tak dobře nahrané, zahrané a technicky zrealizované. Přece jen vždy spíš asi rozhodují písničky a ne zvuk a provedení. V tomto případě si ale myslím, že je to lépe provedeno a jsou tam i lepší skladby, takže by to mělo vyjít – posoudí jen a jen posluchač.

 


 

Od vydání debutu uplynuly 3 roky, co se dělo po celou tu dobu, proč nevyšlo toto CD dříve?

Stalo se mnohé jak v mém hudebním životě, tak v životě ostatních. Tak už to vlastně na světě chodí, pořád se něco děje. Popořádku: založil jsem trio G-Bod se kterým jsme odehráli několik velkých koncertů coby předskokani např. Richieho Kotzena nebo Douga Wimbishe, výborný dvojkoncert s Milošem Dodo Doležalem spojený s křtem CD „Na vlastních rukou“, pár klubů po republice a několik festivalů jako Benátská noc, Rock for people nebo Basinfirefest, na kterém s námi hostoval Kamil Střihavka, v jehož kapele Leaders působím už druhou sézonu jako kytarista. Zaznamenali jsme také velký úspěch na soutěžním festivalu Broumovská kytara, který jsme dle odborné poroty vyhráli, ve veřejném hlasování jsme byli třetí.

No a mezitím vším jsem skládal a točil demosnímky na toto nové album. Mohlo být hotové už dřív, ale řešili jsme technické podmínky pro natáčení každého z nás doma. A toto vyřešení nejvíce trvalo Jakubovi s bicími, takže jsme prostě čekali, až jsme se dočkali. Na druhou stranu není vlastně kam spěchat, nejsme masově populární kapela, která když každý rok nevydá CD, upadá v zapomnění. My budeme vždy mít svých pár stovek fanoušků, kteří si naše CD najdou, přičemž nemusí ležet v každém obchodu. Krom toho jsme ještě participovali na dvou projektech – Tribute to Aleš Brichta a Rockové vánoce, kde jsme v prvním případě pojali po svém skladbu Divadlo snů a ve druhém Pásli ovce valaši.


Proč nekoncertujete více, je tady přece spousta klubů...?

Klubů je tady sice jak hub po dešti, ale jim nejde o nic jiného, než o to se uživit. Takže si raději berou všude místní kapely, které kolikrát prakticky skoro neumí hrát a jejich produkce je opravdu na nízké úrovni. Ale funguje to tak, že nějakým způsobem je místní lidé mají v oblibě a chodí se na ně prostě opít, zapařit, pobavit. Všichni nechtějí poslouchat náročnou muziku, kterou musejí vnímat, většinou jim stačí nalít něco do hlavy a řádit. A tak došlo i k tomu, že mi jednou jeden pořadatel řekl: „Hele potřebuju tam nějaký lidi, tak se domluv s támhletou kapelou, že byste si zahráli s nimi“. Dal mi odkaz na jejich Bandzone a já je po poslechu jejich tvorby ani nekontaktoval, protože to už je prostě pod mou úroveň. Už mi není 20 ani 30 a prosit kluky, kteří nezahrají ani akord tak, aby ladil, jestli bych si s nimi mohl napůl zahrát, to opravdu ne. Prostě sehnat hraní, byť téměř bez finančních nároků je dost úmorná a frustrující činnost, takže jsem to po nějakém čase téměř vzdal. Skončilo to tak, že nyní spíš přijímám nabídky – pokud nějaké jsou. Naštěstí mi neuniká muzikanstská praxe na podiích, protože s Leaders hrajeme opravdu hodně.

 


No a můžeme se tedy těšit na nějaké koncerty k novému CD nebo případný křest?
Zatím máme jeden termín v říjnu v Plzni a chystáme s Honzou Běhunkem a Palo Chodelkou takové kytarové koncerty, něco jako G3 Joe Satrianiho. Samozřejmě jen „něco jako“, nejsme jako oni a ani tak velkolepé to jistě nebude. Ale mohlo by z toho něco zajímavého vzejít. Dali jsme tomu název Kytarmánie a uskuteční se to na přelomu září a října v Bratislavě, Českých Budějovicích a Praze. Jinak koncertování s G-Bodem se nebráním, jen nevím jak rozbít tu bariéru a přesvědčit pořadatele, že by mohla naše hudba některé lidi oslovit. Ono je to tak, že v každém městě je pár kluků – kytaristů, kteří by přišli, ale to je asi málo. Ale psalo mi i dost holek, že poslouchají moje CD a že se jim to moc líbí. Tak kde je problém? Se křtem ještě nevím, možná že ho pokřtíme v rámci Kytarmánie, možná uděláme samostatnou akci.

Vraťme se k novému CD, jak tedy vlastně vznikalo?

Vznikalo tak, že já měl a průběžně dodělával nové demosnímky a vzhledem k tomu, že materiál z debutového CD nestačil svou délkou k odehrání koncertů, začali jsme některé věci zařazovat do live repertoáru. K tomu jsme ještě přidělali nějaké převzaté skladby a měli tak repertoár na celý koncert. Další novinky už jsme nezařazovali, přestože jsme je nazkoušeli, protože myslím, že by nebylo dobré aby fanoušci dopředu znali všechny písně na novém albu. Už takhle mohou vlastně znát 4 skladby, což je třetina.

No a některé skladby jsme ani nezkoušeli a vznikly trochu virtuálně. Celý postup nahrávání byl ten, že do připravených demosnímků s bicím automatem jsem nahrál kytary, do kytar pak Jakub nahrával bicí a nakonec do toho všeho Martin basu.


Jsi opět autorem všech skladeb nebo jsi dal prostor spoluhráčům?
Většinou jsem autor já, což bych si i rád uchoval, protože tohle celý vlastně dělám proto, abych realizoval své nápady v tomto žánru. V jedné skladbě má podíl basista Martin, na jehož slapové figuře jsem celou věc postavil. A protože si nakoupil nějaký krabičky a mezi nimi i live sampler, tak si vždy v prostojích, než se já zapojím a Kuba postaví bicí, blbne a preluduje nějaký nápady a vrství to na sebe, řekl jsem mu ať něco takového udělá klidně na CD. Tedy udělal skladbu Prelude – i um, která je takovou příjemnou uklidňující tečkou za celým CD.

Když už jsi takhle popsal jednu skladbu, nemohl bys nám přiblížit v krátkosti i ty ostatní?

Celé album otevírá nejsvižnější skladba „Like a wind“ – je to taková jednoduchá „jedoucí“ věc, při které jsem měl trochu představu nějakého open air festu, vítr ve vlasech a prostě jízda...

Následuje jediný šafl „Také my advice“, která je poměrně těžká, ale hodně mě baví. No a ten název? Původně to totiž nebyl šafl, ale když jsme to začali zkoušet, bubeník Kuba řekl: „kluci, dejte na mou radu, lepší to bude v šaflu“.

Třetí skladbou je titulní „Pleasure trip“, což není nic jiného než opravdu příjemný výlet na jinou planetu, kterým je pro nás vlastně i hudba.  A taky se na té planetě konečně odhalí tajemství g-bodu :-).

Další je „There is still a hope“, první taková ta pomalejší, mám ji moc rád, i když možná bude problém ji hrát živě. Je to feelingová věc, měl jsem před natáčením kytary jasno pouze o refrénu. Zmáčkl jsem record a celou stopu nahrál v jednom zátahu jako improvizaci. Na to jsem opravdu pyšnej. Používám tam páku malinko stylem Jeff Beck a povedlo se mi v improvizaci udržet i stavbu. Pokud ji budeme hrát, budu to muset sám od sebe stáhnout. Ještě bude třeba vyřešit refrén, který je postaven na pěkném dvojhlasu. No a název mi netrval ani vteřinu. Já z celé věci prostě cítím naději  - v lepší lidi, svět, mír, nenásilí atd.

Následuje „Better times“, vlastně první skladba pro kapelu G-Bod, kterou jsem složil hned po jejím zformování. A protože jsem z toho byl trochu v euforii, připomnělo mi to zase tu hezkou dobu, kdy jsem měl kapelu John Dovanni, nazval jsem to takto a navíc jsem si vypůjčil úvodní motiv ze skladby „Náhodná“ a použil ho jako refrén do této skladby.

Skladba „Visitors from outer space“ je postavena jednak na Martinově slapové figuře a také na efektu, který se jmenuje Robotalk. Ale já myslím spíš, že by takhle mohli mluvit mimozemšťani než roboti...

„Slippery road“ už také hrajeme hezky dlouho na koncertech pod názvem Nebezpečí smyku a už nevím, která asociace mě napadla pro volbu toho názvu :-). Vlastně jo, málem jsme se s manželkou díky smyku zabili, ale někdo nahoře chtěl asi slyšet další CD, tak to odneslo jen auto – kompletně.

„Joy flight“ je trochu odlišná, je postavena na rytmickém loopu, zmiňoval jsem ji výše. Refrén je povedená hříčka s whammy pedálem.

A aby CD nebylo monotónní, zařadil jsem jednu věc ve stylu country, i když to není zas tak ortodoxně country. Nazývá se „Slow train“ ale v závěru se nám ho podařilo rozjet. Povedená věcička, byl bych rád, kdyby takhle vyzněla i živě.

„Nightfall“ je druhá pomalá, vlastně nejpomalejší na CD, hrajeme ji taky poměrně dlouho živě a je o tom jak se za soumraku marně pere světlo s tmou. Fantazie nezná hranic :-)).

Závěrečná skladba „Welcome to hell“ je o pekle, což zajišťují tritónové intervaly a řádně zkreslená basa. Rozhodně ten pocit budete mít. Tady jsem ještě pro pestrost hojně použil bootleneck. Co je však neskutečné je to, že když jsem při míchání vypočítával ten správný čas pro delay na kytaru, vyšlo mi 666 ms. Tento čas na tom delayi opravdu je a navíc úroveň kytar na šavlích mixu je -6,66 dB. Prostě to funguje :-).

No a následuje Martinovo basové Prelude – i um a jsme na konci. Mně to vždy docela dobře uteče, ale obávám se, že už to víckrát poslouchat nebudu. Je toho vždy až nad hlavu při realizaci, mixu, masteringu, kontrolních posleších atd

Pojďme ještě ke Kamilu Střihavkovi, před časem jsi v jednom rozhovoru řekl, že po odchodu z Bypassu Viléma Čoka neplánuješ účast v žádné kapele a že se budeš věnovat pouze G-Bodu...
Ano to jsem tvrdil a taky jsem to myslel vážně. Jenže jsem nikde neuvedl, že v podvědomí Kamil  byl asi jediný zpěvák, na kterého jsem si léta jen myslel a jehož nabídku bych vždy rád přijal. A absolutně už jsem s takovou nabídkou nepočítal. Ale to už jsem taky někde říkal, že nejčastěji se dějí právě ty věci, se kterými člověk ani v koutku duše nepočítá. Za ta léta co Kamil figuroval v No guitars nebo BSP, stal se pro mě představitelem rockpopové muziky na úrovni a top zpěvákem. Osobně jsem ho znal jen málo, spíš jsem znal kluky z jeho kapely, což vždy byli naprosto špičkoví muzikanti a o to větší byla chuť to zkusit. Kluci jsou prostě v muzice celý dni, ať už vyučují nebo hrají v jiných projektech, mají hudební vzdělání, obrovský talent a čas cvičit. Od nich se můžu učit už jen tím, že s nimi hraju. Já to mám přece jen v životě nastavené trochu jinak, hudba mě neživí a bohužel díky tomu zase na ni nemám zdaleka tolik času. A Kamil je super zpěvák a člověk, kterému jde o muziku, není mu jedno, jak kapela zní a kolik chyb za večer se udělá. Takhle zodpovědný přístup jsem dosud v žádné kapele nepraktikoval. A musím uznat, že je to znát s každým dalším koncertem.

Je ještě něco zajímavého v muzikantském životě Petra Henycha za poslední dobu?
Něco přeci – hořovická firma NBE Guitars se rozhodla oživit českou značku kytar Jolana a oslovili mě, zda-li bych se nechtěl stát představitelem modelu Grazioso. Protože Grazioso je v podstatě něco mezi stratocasterem a telecasterem, na které jsem doposud hrál, rád jsem nabídku přijal. A tak jsme společně vymysleli mé pojetí nástroje co se týká materiálu, barvy, typu a zapojení snímačů, profilu krku atd. Nakonec z toho vyšla kytara ve dvou barevných mutacích, na kterou se mi hraje moc dobře, nese na hlavě můj podpis, což jo opravdu dobrý pocit a být součástí historie kytar Jolana taky není k zahození, zvláště když jsou tam jména jako George  Harisson nebo Jimi Page. Firma NBE má opravdu vstřícný přístup, vztahy na lidské bázi a hlavně – vyrábí kvalitně. Mohu to posoudit, protože má první kytara byla Jolana Galaxis a věřte, že se s dnešním Graziosem opravdu nemůže srovnávat. Tenkrát to pan komunista moc neřešil – milimetr sem, milimetr tam a kytaru nikdy nikdo neladil.

Zpět k hlavnímu tématu, kde si budou moci posluchači nové CD Pleasure Trip pořídit?

Tak především v e-shopu na mých internetových stránkách www.henych.com. Návštěvníci Prahy pak v megastore Bontonland na Václavském náměstí. A také samozřejmě na případných koncertech.

Poslední otázka, nepřemýšleli jste o videoklipu? Přece jen instrumentální hudba je něco jako filmová, mohlo by vzniknout něco rozhodně zajímavého.

Ano mohlo, ale obávám se, že by to šlo pouze v případě, že by se našel nějaký počítačový mág s nadšením pro naši hudbu a vytvořil klip nějak virtuálně, protože na opravdové natáčení nemáme peníze. A sponzoři se zrovna k nám taky nepohrnou. Takže uvidíme…. nebo vlastně neuvidíme… videoklip. Jedině snad ten mág, nebo mák :-)

Oficiální internetová prezentace: http://www.henych.com

Zdroj: JanaMusic
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím