BROWN SUGAR FOREVER

V době, kdy u nás černá muzika skoro nikoho netankovala, kdy měl Maceo Parker svůj první pražský pětihodinový koncert teprve před sebou, kdy jsme se posmívali německým nebo polským rapovým pokusům a kdy funkovou propagandu J.A.R. bral vážně málokdo, byl i James Brown v českých končinách pro mnohé nýmandem. Ti pozornější si ho letmo všimli v Rocky IV, kterak v ringu předvedl Ivanovi, zač je toho Living In America, ale tímto to haslo, ač byl už dávno prohlášen soulovým guru s vizitkou nejtvrdšího kapelníka, šéfem nahrávací i letecké společnosti, pro jedny symbolem boje proti bídě a xenofobii a pro druhé násilnickým kriminálníkem.

Uspořádat tehdy jeho koncert v Praze se rovnalo sebevraždě, a tak jsme za ním museli do Budapešti a pak do Vídně… Zdaleka sice nedostál pověsti ze 70. let, (kdy řídil kapelu snů s Maceem, Pee Weem, Fredem, Bootsym, Clydem Stubblefieldem či Bobby Byrdem), víc „štěkal“ než zpíval, byl extrémně nevrlý, dokonce neváhal vyhodit kytaristu přímo z pódia a nechal se nosit na rukou, přesto to byl zážitek.

Deset let poté jsme na druhé straně extrému – mládež ulítává na hiphopu a R&B, kdekdo chce být funky, Brown je citován a vyzobáván rapery i rockery a dvakrát vyprodal T-Mobile Arenu. Jeho listopadové pražské představení však bylo definitivně posledním.

Vypadalo to, že Dr. Feelgood, The Hardest Working Man In Showbusiness, Godfather Of Soul, Funky President, Soul Brother no. 1, Universal James, tanečník z Apolla a groovový Mike Tyson musí přežít všechno a všechny - ostatně tentýž názor měli i tvůrci nedávného DVD Survivor. To se nakonec nestalo, ale nic to nemění na faktu, že té hnědé bakterie už nás nikdy nikdo nezbaví a „Uéééééh! feel good!“ tu bude znít nadobro.

Jarda Hudec, vydavatel