ZE ŽIVOTA PUNKU - 4.díl: Malé soukromé války

Vydáno 28.01.2011 | autor: Marie Bartošová

Naprostá většina tzv. uvědomělé společnosti nahlížela na punkery jako na nepřízbusobivé živly, kteří místo budování socialistického ráje kradou, fetují, ničí veřejný majetek, a co hůř, nepracují. Důsledná komunistická propaganda bodovala.

ZE ŽIVOTA PUNKU - 4.díl: Malé soukromé války pruh_punk


pruh_punk

V každém stádě, a tedy i „očířeném", se pochopitelně najdou černé ovce, a kdo jsi bez viny... Znáte to. Ovšem kradl kdejaký soustružník, v hospodě se nalil a popral nejeden družstevník a o pracovitosti mnohých „ouřadů" si netřeba dělat iluze. Jen měli v kapsách patřičné legitimace, v občanských průkazech razítko zaměstnavatele a tvářili se loajálně. Přitom punkáči toužili především po dnes samozřejmé svobodě projevu. A když ta nebyla, přišla na řadu revolta. Šlo jim však primárně skutečně o hudbu, nebo spíš o rebelii? „Když je člověku sedmnáct osmnáct let, odehrává se mu v mozku obrovská revoluce a ruku v ruce s ní jde vzdor vůči rodičům, společnosti a vůbec všemu. Takže punk byl pro to úplně dělanej," směje se Hraboš a jedním dechem dodává. „V 70. letech bylo celkem běžný, že chlapi nosili delší vlasy. Pokud je člověk neměl nějak ultra dlouhý, víceméně sral jenom zarputilý bolšány, který v tom cítili svobodu. Pamatuju, když v seriálu Bigbít manažer F.P.B. Růžička říkal, že členové kapely byli dokonce pochválený nějakým orgánem za to, že v době mládeže dlouhých vlasů oni mají vlasy krátký. Jenže pak dodal: ‚No jo, ale to nás ještě neslyšeli hrát.'" Zmíněný impresário nemůže nereagovat. „Taky pak chvála ustala. Nám ale šlo hlavně o kulturní prožitek, ten vzdor nějak patřil k věci. Lidi jsme tehdy dělili na prokomouše a antikomouše a pak na diskouše a ty ostatní." Obdobně na tom byl i Petr Hošek. „V mým případě šlo hlavněo hudbu. Byl jsem jí úplně posedlej, což jsem dodnes. Vždycky jsem to měl hozený tak, že zaměstnání jsem mít musel, ale nejpřednější byla kapela. Prostě jsem chtěl hlavně hrát, a že Plexis po revoluci vystoupili s Ramones, The Exploited, UK Subs nebo NOFX, pro mě bylo z říše snů." Z trochu jiného úhlu vidí tehdejší pohnutky Michal Pixa z Visacího zámku. Však také Visáči nikdy nebyli ortodoxní punkeři, přestože bývají považováni za stěžejní žánrový pojem. „Šlo hlavně o to, odlišit se, být jiní než ostatní, být sví a tak trochu šokovat okolí. Mít svou kulturu v oblékání i životním stylu, ale samozřejmě podpořenou muzikou. Každej to vnímal a vnímá po svém. Někdo tupě někoho kopíruje, někdo je šťastnej, že si ho konečně a nečekaně společnost všímá, jinej v tom vidí anarchii."


A zase ten raubíř Hošek...Společné tahy ulicemi, dobrodružné cesty na více či méně utajované koncerty po celé republice, bujaré mejdany. A pak návraty domů. Návštěvy policajtů, stížnosti sousedů. Ne každý rodič vylomeniny své ratolesti vydýchal. „I pro rodiče to byla těžká doba. Být tenkrát punkáčem nebylo jako být punkáčem dnes. Někdo měl štěstí, jako třeba Mucho, ten měl úžasnou rodinu, jinej měl smůlu, jako třeba já. Azyl jsem našel u kamaráda Držky, jeho máma a nevlastní otec Jim Čert byli skvělý," poněkud zvážněl Tranta. A byla-li řeč o paní Hoškové, syn pokračuje v ódě. „Moje máma je fakt nejhustější. Nejlepší ženská, všichni ji znají. Co ta si s náma vytrpěla, na to já bych neměl. Neskutečná holka." Vyloženě zlé to nebylo ani u Pixů, Michal byl přece jen vysokoškolák. „Moje rodina byla zpočátku trochu nesvá a čekala, kdy mě to přejde. Lidi na ulici si pět kroků za mnou špitali: ‚Vidělas to? Ten ale vypadá!' Takže mí blízcí byli poněkud zaskočeni, ale časem si zvykli." Na milost postupně vzali i Petra Růžičku. „Nebylo to veselý, rodiče náš životní styl většinou neschvalovali. Moje matka se vždy, když jsem odjel na koncert, bála, že skončím ve vězení. A když se na mou svatbu sjelo asi sto padesát punks z celý republiky, rodina to neunesla. Po osmý hodině večer příbuzní odešli a my pařili do tří do rána, kdy nás rozehnala policejní hlídka. Docela sranda. Časem si ale každej na jakejkoliv výstřelek zvykne, a tak punk nakonec doma poslouchala jak moje manželka, tak matka." Happy end však nebýval pravidlem, třeba Rampich má dost hořkou zkušenost. „Mně máma dala soudní výpověď z bytu bez náhrady bydlení."


041Pochopení se naopak Honza dočkal na pracovišti. „Mistr ve fabrice nebyl komunista a říkával, že je mu jedno, co mám na hlavě a na sobě, ale musím pořádně makat. Takže jsem měl štěstí a bylo to docela v pohodě." Pracovat tehdy musel ze zákona každý, jinak mu hrozilo vězení za příživnictví. „Já zažil dva protichůdný případy. V 87. roce si mě soudruh ředitel nechal předvolat a za asistence jednoho kriminalisty, kterej mu dovezl moje složky, mě na hodinu vyhodil z práce. V druhým zaměstnání jsem měl štěstí, že můj šéf byl sice komouš, ale pohodovej chlap. Občas dokonce rád přijel na náš koncert, ale je pravda, že jsem ho bral jenom na ty, o kterých jsem věděl, že budou s nějakou slušnou kapelou a bez problémů. Měl jsem kliku, že to vždy vyšlo, a na oplátku jsme mohli u mě v práci zkoušet. Zaměstnali i ostatní členy Šanova," rozkrývá své dávné pracovní eskapády Petr Růžička a slovo předává Hoškovi. „Mým prvním zaměstnáním byl bedňák u Abraxasu, ale protože jsem v maskáčích nesl na pódium rakev s Imrichem, měl jsem náušnice a plival na jevišti oheň, dostal jsem z Pražskýho kulturního střediska padáka. Prý že sou slušná agentura a tohle by opravdu nešlo. Pak jsem dělal kulisáka v Ústředním loutkovým divadle, na což vzpomínám snad úplně nejradši. Super parta lidí a málo práce, takže byl čas věnovat se vlastním věcem. Taky jsem svýho času dělal s Davidem Berdychem, pozdějším zakladatelem agentury 10:15 Promotion, strašně těžkou práci – na Žofíně jsme stavěli židle. A díky tomu, že jsme místo toho vysedávali ve Slavii, jsme se seznámili třeba  s neuvěřitelným Vincentem Venerou. A ještě musím zmínit, že když jsem zrovna nemakal, nosil jsem alespoň futrál od foťáku a tvářil se jako turista, aby mě policajti věčně nekontrolovali." Michal Pixa měl situaci trochu lehčí, do práce nastupoval jako vystudovaný inženýr. „Než mě poznali po profesní a lidský stránce, byl jsem tam za exota. Ženský z celýho podniku se na mě chodily dívat. Byla to celkem legrace, ale jen do doby, kdy si stranickej předseda všiml, že mám USA a celosvětovej imperialismus propagující opasek u kalhot. Pak začal hon na čarodějnice, a i holky, který měly na tričkách a košilích tehdy populární vlaječky USA a Kanady, je musely odpárat. Docela psina. Já jsem vyměnil opasek za řetěz na uvazování kozy a byl klid."

text Daniel Folprecht
foto archiv, Petr Tibitanzl

zavřít