Jaz Coleman z Killing Joke aneb temný klaun

Kdo je vůbec ten Angličan pronikavého pohledu? Ví se, že došlo k na první pohled bizardnímu spojení jeho osoby s folkrockovým spolkem Čechomor v podobě alba Proměny a že se Coleman objevil i ve filmu Petra Zelenky Rok Ďábla. Navíc je jeden z neuznávanějších a nejvlivnějších premiantů nezávislé rockové scény posledních třiceti let. Kapela Killing Joke je totiž považována za jednu z prvních pák, které sblížily rock s elektronikou a industriálem, a Jaz Coleman je nadmíru respektovanou osobností, jejíž akční rádius je vpravdě úctyhodný. Milovník klasické hudby je zároveň i velkým příznivcem okultismu a mystiky, a vždycky toužil být knězem. To vše promíchat a zvědět, že ve svých začátcích platili Killing Joke za naprosto šílenou a bezuzdnou hudební sebranku, vychází nám Jazův obraz v temných konturách nadmíru temperamentní persony, balancující neustále mezi čepelí schizofrenické bizarnosti a normální příčetností. A navíc býval i skálopevným satanistou. To, že se narodil ve stejný den jako otec vší temné magie Aleister Crowley, už je jen perlivou hříčkou osudu. Když je zmíněno jeho jméno, jeho následovníci – ať už se jmenují Al Jourgensen, Trent Renzor či Marilyn Manson – uctivě pokyvují hlavami…

KILLING JOKER
Jedna neuvěřitelná historka charakterizuje Colemana výstižněji než jakýkoli sáhodlouhý spis. V roce 1982 už byl ponořen do okultismu natolik, že v předtuše brzkého konce světa prchl na Island. Proč právě tam, dosud nevysvětlil, ovšem jak dny míjely a apokalypsa nikde, záhy ho následovali i spoluhráči. A jelikož je všechno zlé k něčemu dobré, Jaz zapomněl na Soudný den a jal se spolupracovat s místními spolky. Jedním z nich byla i hudební partička Theyr, z níž se měl následně vyklubat soubor Sugarcubes, který povil dnešní pěveckou superdivu Björk! Prudké výkyvy os astrálního třeštění k tvorbě muziky a naopak provázejí Colemanův život jako hyeny lovící lví smečku. Skladatel, aranžér, dirigent, producent, zpěvák, klávesista, vizionář a zaříkávač Jeremy „Jaz“ Coleman patří mezi nejosobitější příklady nonkonformního umělce neustále hledajícího nové výrazové možnosti a neohraničenou seberealizaci, aniž by ho jakkoli ovlivňoval vnější obdiv či kritika.

Postpunkové Killig Joke dal londýnský rodák (narozen 26. února 1960) dohromady spolu s bubeníkem Paulem Fergusonem na troskách kapely Matt Stagger Band už v roce 1978. Prvky punku, elektroniky, new vave a tvrdého rocku vybrousily kapelu do originálního obrazu všehoschopné formace, která geniálně kloubila taneční rock s tíživými metalovými rify. Podle toho vypadala i pódiová prezentace, často obscénně démonická, vyzývavá, dekadentní. V období alba Pandemonium (1994) navíc soubor (dávno před Rammstein) udivoval pyrotechnickými efekty a angažoval i týpka s přezdívkou Bingo. „Byla to stvůra, maniak,“ vzpomíná Jaz, „neměl žádná čidla bolesti ani pud sebezáchovy, prováděl neuvěřitelné věci!“ Stejně jako Coleman sám, který vyvolával u svých fanoušků až nesnesitelné stavy úzkosti, kteroužto image s oblibou dál vybrušoval. „Jaz je ďábel,“ tvrdí jeho někdejší spoluhráč Martin „Youth“ Glover, „cítíte ho, ještě než vejde do místnosti. Pak tě třeba pět minut ignoruje a najednou je samá legrace. Černý šašek.“

Teatrální Jaz, temnooký černooděnec, púsobí uhrančivě a jeho některé názory nejsou až tak vzdáleny proklamacím a učení LaVeyovy Církve Satanovy: „Zkouším, zavést řád do chaosu. Popřípadě chaos do řádu.“ Vstoupit tehdy do Colemanova světa znamenalo zažít nebývalé dobrodružství, když se ho jeden novinář pokoušel zpovídat, odpovídal Jaz jakýmsi nesrozumitelnými slovy. Na konci prohlásil: „Doufám, že s tím interview nebudete mít problémy, protože jsem si tu řeč právě vymyslel!“ Další pisálek jindy takové štěstí neměl a byl kvůli stupidním otázkám Jazem fyzicky umravněn. Šílenství Killing Joke a hlavně Colemanovo dosáhlo vrcholu spolu s nadměrnou aplikací LSD a téměř celý soubor skončil v blázinci. Frontman tvrdí, že se drog držel dál, ale v té době se plně ponořil do magie a mystiky a na minulost, kdy třeba chtěl koupit za honoráře z prodejů desek soukromou armádu, aby ho chránila před apokalypsou Soudného dne, raději zapomněl. Můžete se nad jeho eskapádami ušklíbat, ale stejně tak musíte připustit, že Coleman je prostě člověk, který věří svým myšlenkám natolik, že mu to dovoluje podnikat věci, o kterých se jiní neodváží ani snít, třeba spolupracovat s více než stočlennými symfonickými monstrtělesy či hrát v Královské komnatě v pyramidě v egyptské Káhiře anebo v jeskyních Nového Zélandu. „Je důležité, abys neustále posouval a zesiloval své zkušenosti,“ tvrdí Jaz, „já prostě žiju, velmi, velmi intenzivně. Většina lidí spí, vyměnili hodiny svého opravdového života za prachy, které mezitím utratili. Svou duši rozpustili v technologii, místo knížek otupují svou mysl mediálním brakem. Pocit svobody bych nevyměnil za nic na světě, i proto možná naše koncerty působily spíš jako rituály, protože se řídily pouze a jen svobodným instinktem, což zpětně dodávalo celému představení magii a neskutečnost. Hlasitost přesáhla konkrétní míru a změnila se v ticho. Absolutní ticho. Chaos hluku je tak extrémní, až se v určitý moment propadne v totální ticho. A v tom tichu se příznačně pohybujeme. To je pravé šílenství.“

Jednou hrála kapela v New Yorku a po koncertu přišel za Jazem jistý fanoušek, že jeho bratr leží v nemocnici a zbývá mu asi dvacet hodin života. Jestli by s tím mág Coleman nemohl něco provést, třeba bráchu držet za ruku. Jaz souhlasí. Mladík neumře za dvanáct hodin, ale za dvanáct měsíců.

SYMFO-NYMFO-MAN
S přestávkami vydrželi Killing Joke až do deváté dekády, ale v té době už měl Jaz mraky dalších plánů a projektů, z nichž se zrodí několik pozoruhodných desek a záznamů. Spolupracuje například s Ravi Shankarem či zpěvačkou Anne Duddley, symfonicky adaptuje indickou a arabskou hudbu stejně jako rockovou klasiku The Doors, Pink Floyd a Led Zeppelin, nahrává kolosální suitu Fanfare For The Millenium/Symphony no. 1 i esoterně atmosférickou koláž Oceania, intenzivně se věnuje world music i new age. Samozřejmě za nejednoznačné odezvy kritiky, která mu hlavně spílá za až příliš radikální modus operandi. Když však dělá klasiku bývalý punker, jen máloco může být takříkajíc akademicky ordinérní.

K jeho spojení s Českou republikou nedošlo úplnou náhodou. Při tvorbě symfonických coververzí The Doors Concerto, kterou v roce 2000 připravil s houslistou Nigelem Kennedym, využil služeb Pražského symfonického orchestru, který se věru rockovým přesahům čas od času nebrání (viz jeho spolupráce se švédským kytarovým virtuosem Yngwie Malmsteenem aj.)

Ještě před pár lety považoval Jaz kapitolu Killing Joke za uzavřenou: „Dál jít nešlo. Kapela byla ve svém nejlepším období opravdovým magickým kybertankem, válcujícím vše okolo, ale postupem času jsme se stali parodií sebe sama.“ V roce 2009 však kapelu vzkřísil a vyrazili na turné, další celosvětové je čekalo o rok později.

Spoluhráči z kapely o něm mluví s nehraným obdivem jako o opravdovém géniovi, naprosto výjimečném talentu, který tuto dispozici navíc nepromrhal, ale naopak ji neustále cizeluje. Ať už diriguje osmdesátičlenný vancouverský orchestr anebo předčítá verše v jeskyni za svitu svatojánských mušek. Chvíli zírá do tmy a chvíli tma zírá do něj.

„Nikdy s sebou nenosím peníze ani kreditku. Myslím, že jsem patnáct let tvrdě pracoval, takže si můžu vzít, co chci. Dneska už chci jíst vybraná jídla, pít ta nejlepší francouzská vína a bavit se. S tím, že to všechno za mě samozřejmě zaplatí někdo jiný.“ Řekl bez hnutí brvou v roce 1995.

Temný klaun Jaz. Kdyby Nohavica věděl, s jakým že to ďáblem hraje v jednom filmu, měl by možná další ze svých silných inspiračních záchvatů. „Mluvím vážně, smrtelně vážně,“ hypnotizuje Coleman, „no, jen se na mě podívej Ha! Haha! Hahahahahá!“

text a foto: archiv

---