REPORT: AVISHAI COHEN 2x LIVE IN PRAGUE

DOUBLE BASS ANEB DVOJITÁ DÁVKA AVISHAI COHEN TRIA 

Avishai Cohen, mimochodem "po dědečkovi čtvrteční Čech", se k nám vrací často a rád. Je to dobře, protože díky až telepatickému semknutí všech tří muzikantů se z jeho tria stala velmi silná, invenční a jazzově úderná jednotka. Z pozice fanouška jsou tak jeho koncertní zastávky jedinečnou šancí sledovat "zblízka" tři osobnosti na neustále se košatící hudební cestě vzhůru.

Když se na podzim roku 2004 představili českému publiku poprvé (v Městské knihovně, za poněkud skromného zájmu publika, snad kvůli nedostatečné propagaci), páteří koncertu byl repertoár alba At Home, jenž bylo v předsálí knihovny dokonce k mání, a to celé tři měsíce před oficiálním zaoceánským vydáním. Na jaře následujícího roku už byl svědkem jejich progresivní produkce slušně zaplněný Lucerna Music Bar. Prakticky do roka a do dne, v sobotu 22.4. 2006, si pak A.C.T. okusili "tak trochu jiný" koncert v prostorách historické Míčovny, kam je v rámci cyklu Jazz na Hradě pozval sám pan prezident. A srdce diskofilů, třímajících kdysi v rukou ještě nevydané CD At Home, opět zaplesalo. Koncert v Míčovně byl totiž zároveň historicky prvním večerem turné, kdy neustále kočující kapelu dostihly i zbrusu nové výlisky aktuálního alba Continuo.

Oklikou přes Bratislavu a Brno se pak o pouhé tři dny později Cohenovci vrátili do pražského podhradí, aby si lehce okravatovaný a jak repretoárově tak i zvukově umírněný sobotní koncert vynahradili pořádnou porcí ničím neohraničeného muzicírování. Radost ze vzájemné souhry, ničím zbytečně nezdobenou interakci s publikem i triumfální závěr v podobě meganatažené verze slavné Caravan na vlastní duši i uši zažil také náš redaktor Jan Mazura. Honzo, máš slovo. Vy ostatní příště Avishaie a spol. bedlivě vyhlížejte. Jde o vzácná setkání s absolutní světovou špičkou daného žánru. Je dobré být při tom.

Filip Tomášek
       



































Avishai Cohen Trio
25.4. 2006 Lucerna Music Bar, Praha

Izraelský basista, někdejší spoluhráč Chicka Corey, si se svými dvěma kumpány pravidelně do Prahy přijíždí rozšiřovat fanouškovskou obec. A má na to opravdu právo! První půlka jeho čtvrtého koncertu u nás, při níž došlo také na materiál z česrtvého alba Continuo, působila vážnějším, soustředěnějším dojmem. Ve druhé půli se sál více zaplnil, naladil na stejnou jazzovou frekvenci a díky velkým ovacím se vystoupení protáhlo až notně přes dvě hodiny. Kromě samozřejmé bravurní techniky dojem navíc umocňovalo využití snad všech možností, jak z přítomných nástrojů vyloudit tón. Pianista Sam Barsh drnkal rukou o struny klavíru, bubeník Mark Gulliana v jednom momentě použil podomácku vyrobené paličky a celou sestavu navíc vůbec nešetřil. Jeho gradovaná sóla potrápila celou baterii bicích, strhla posluchače a několikrát upřímně překvapila i samotné spoluhráče (speciálně intenzivní vyvrcholení jeho "komentáře" k úderné Emotional Storm).

Podobně novátorsky působila i hra kontrabasisty. Divoké běhy často doprovázel rytmickými údery na tělo nástroje ze všech stran, případně zakončoval fráze vytahováním strun za kobylkou. To vše v převážně svižných tempech - vyjma koncertně vděčného Remembering nebo nové kompozice Ani Maamin -, ovšem hlavně v neuvěřitelných rytmech. Ve tříčtvrtečním, „valčíkovém“, si člověk ještě mohl v klidu podupávat nohou. Jakmile to ale muzikanti rozjeli místo tří na pět, devět nebo dvanáct (a plynulost hudby nepravidelnými údery ještě naschvál všelijak „bourali“), ztráceli se po chvíli nepozornosti i zkušenější posluchači. Výsledný dojem však neměl chybu. Neobvyklé harmonie byly (a doufejme, že ještě dlouho budou) prosáklé vlivy východu i poučené klasickou hudbou skrz naskrz, nepravidelné rytmy dodávaly melodickým linkám napětí, elegantní a přiměřená sóla jednotlivých muzikantů (bez sebemenšího náznaku exhibice!) a především všeobecný nadhled, chuť stále pracovat s každým tématem a laskavý humor dodávaly celému vystoupení soudržnost a pestrost.

Sóla (zejména klavíru) byla geniálně vystavěna a zbytek kapely pokaždé dostatečně „zatopil“, když hudba gradovala. Líbivé a srozumitelné vyhrávky se valily přes takty s měnícím se počtem dob, jakoby se nechumelilo. Koneckonců, v Izraeli moc nesněží… Nutno říci, že i přes vyšší nároky na posluchače je veškerá tvorba Cohenova tria v jednotném duchu a velmi příjemně se poslouchá. Pokud by to slovo nezavádělo ke řvavým žebříčkům plytkých komerčních radiostanic, dalo by se v klidu říci, že mnohé skladby mají vskutku hitové amice. Ještě, že ve světě jazzu se správnému "hitu" dostane časem spravedlivého zvěčnění ve formě kolujícího standardu. Několik adeptů jsme slyšeli i tentokrát.

První přídavek, věnovaný k narozeninám manažeru Rayovi, ukázal, že největším "odvazem" stejně vždycky je a bude funky (Smash). K tomu ještě trocha slapu na baskytaru (kterou si s sebou na Hrad Avishai nebral a o to víc se na ni možná těšil) a během chvíle začne tančit každý, včetně intelektuálů v koutě. Veselý jam přešel po chvilce vytleskávání v další. Pianista, zprvu působící nenápadně až plaše, se teď ukázal jako vtipálek. Celé hlavní téma slavné ellingtonovky Caravan totiž předvedl na malé ruční foukací klávesy. Prsty se mu ovšem míhaly stejně rychle jako na klavíru a hru podpořil i osobitým tanečkem. Tato skladba bývá finálovým kouskem většiny koncertů tria (v Praze ze čtyř večerů zazněla Karavana v různých podobách celkem třikrát), ale zdaleka ne pokaždé se zřejmě zvrhne v bezmála dvacetiminutovou smršť s nejméně třemi "falešnými" konci. Shalom, Prague! A klobouk dolů. Všichni milovníci progresivního jazzu a šalamounských rytmů – za rok zase v Lucerna Baru (respektive kdekoli, zkrátka na Avishaiovi) na viděnou!

Jan Mazura

www.avishaimusic.com

Za umožnění srovnání obou pražských koncertů Avishai Cohen Tria děkujeme agentuře PJ Music.