LIVE: Jací byli Red Hot Chili Peppers naposledy v Praze?

RED HOT CHILI PEPPERS
SAZKA ARENA, PRAHA
14. 6. 2006

Není pravda, že RHCP vyměkli, není pravda, že Kiedis neumí zpívat. To by vám toho večera podepsal asi každý.

Po nevýrazném hiphopperovi Dizzeem Rascalovi ve 21:10 nakráčel na pódium Chad Smith, pokynul davu a celou silou se opřel do škopků. Patnáct tisíc návštěvníků zavřísklo radostí už jen z pocitu, že ho vidí. A co teprve, když se k funkové předehře přidali Flea s Frusciantem a pak i miláček Kiedis. Je jim skutečně všem kolem čtyřicítky? Elán prýštící z úvodní Can’t Stop se dal málem chytit do ruky, po uhlazenosti aktuálního singlu Dani California se jen zaprášilo.

„Blahopřeju k vítězství 3:0 nad USA a doufám, že ten šampionát vyhrajete,“ vzpomněl Flea fotbalové MS a pověsil si na bass-combo českou vlajku (když tu RHCP hráli naposledy, v červnu 96, porazili jsme toho dne v osmifinále Eura Francii 1:0!). Působil mile, bezprostředně, ani v náznacích nepřipomínal bouřliváka, co se pere s novináři. A stejně působili i ostatní tři – normální kluci, kteří vyzráli sami na sebe. Z posledních desek vyzobali ty nejnapálenější kousky a uštědřili jim do vínku energii starou patnáct let, ovšem s odstupem poučených borců.

Přečtěte si reportáž z prvního koncertu v Praze v roce 1996.

Setsakramentský švih jištěný zezadu virtuózním Chadem Kovářem (t.č. spíš řezníkem) umocňoval nabroušený zvuk, v němž se místy ztrácel Kiedisův vokál. Škoda. Poznaná nutnost totiž konečně (po třech melodických deskách už bylo načase) naučila někdejšího „rapera“ nejen položit se do tónu, ale také ho udržet. A tak obavy, že Anthony nebude schopen klenuté vokály ze Stadium Arcadium uzpívat, se nakonec nepotvrdily.

Kuráž Kiedisovi jistě dodaly i táhlé fistule Johna Fruscianta, stylotvorné stejně jako jeho kytarová hra. David Navarro se před deseti lety mohl snažit sebevíc,  Frusciante je prostě nenahraditelný. Obzvlášť, když se s mistrem Fleou pustí do konverzací skrz struny. Jedna taková nakonec v atmosféře už doslova těhotné po nějakém tom hitíku, vyústila v soundtrack ke konci minulého tisíciletí: Californication, vzápětí By The Way a Under The Bridge… Co víc chtít? To už zpívala komplet celá hala včetně balkónů, kde sedět vydržel málokdo. Není se co divit, že po přídavkovém nášvihu Give It Away se Papričkám z pódia nechtělo. Spustili ještě jeden jam a pak už jenom dokolečka opakovali do rozjásané arény, že nás milují. Tihle pánové se narodili pro pódia, s kytarou na krku a paličkou v ruce. Doufejme, že ten jejich (a náš) svět ještě párkrát objedou.



text: Ondřej Fencl, foto: Tomáš Martinek, archiv

{vypnoutlink:Elán}