Come On And Follow Me.. na Wilsonic

„Come on and follow me..." na Wilsonic

Wilsonic
Bratislava – Tyršovo nábrežie
8.-9. 6. 07

Smekám klobúk, bratia!
Pořadatelé dnes již mezinárodně uznávaného festivalu Wilsonic opět potvrdili, že základem úspěchu nemusí být profláknuté česko-slovenské hudební celebrity a superstars. Na progresivní hudební fest letos zavítalo kolem čtyř tisíc fanoušků současné evropské, nejen elektronické hudby. Nejzajímavější projekty posledních let se jim představily na jednom místě během dvou velmi horkých červnových dnů. Byli jsme plni očekávání, jako dobrodruzi jsme se vydali mapovat terén míst neprozkoumaných i dávno očekávaných k břehům Dunaje, přímo do srdce Bratislavy.



Prvním velmi proklamovaným headlinerem byli britští symfoničtí The Heritage Orchestra, kteří pod dirigentskou taktovkou Julese Buckeyho a za spolupráce Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu otevřeli svým čistým nepodsamplovaným nu-jazzem velmi sofistikovaně celý festival. Na kytaru hostoval Stuart McCallum ze Cinematic Orchestra a během vývážené produkce zazněla v jejich originálním provedení, jako perlička, i jedna skladba od Herbaliseru.

Po tomto poklidném rozkoukávacím úvodu přihopsala na podium divá Marina Celeste, zpěvačka z francouzské skupiny Nouvelle Vague a beze studu a střevíčků odzpívala „přebossanovované“ hity od Dead Kennedys, Blondie či Joy Division. Mužskou část publika naprosto zhypnotizovala a tu dívčí roztančil zbytek kapely vtipnými hudebními kombinacemi v rytmu latinskoamerickém, popovém i rockovém.



Poté se program trošku roztříštil a záleželo na individální nátuře návštěvníků. Ty vnímavější poslechuchtivé lákaly elektronické projekty ve vnitřních prostorách divadla, pohybuchtivé zase produkce ve venkovním stanu. Moje volba padla na pohyb a rozhodně jsem nelitovala. Zbytek večera byl v režii dvou francouzských formací. Velmi očekávaní Birdy Nam Nam a pro mnohé neznámí Nôze. Prvně zmiňovaná čtveřice profesionálních turntablistů své publikum trošku zklamala, protože snad tisíckrát zhlédnutá videa slibovala větší odvaz než předvedené vaření z pěti velmi si podobných tracků. Nakonec se ale publikum příjemně rozhopsalo.



To Nôze, maskoti festivalu, spontánní cirkusově vystupující duo v kloboučcích, dalo posluchačům co proto. Vřele, nenuceně, prostě jako doma ládovali jeden hit za druhým a všichni ve stanu i daleko před ním, s vykulenýma očima a pusou dokořán, radostně poskakovali a tleskali. Jejich hymna „Come on and follow me, we´ll have fun“ zazněla hned několikrát a s lahví vodky a svlékající se téměř do naha, protančila se dvojice Nicolas a Ezechiel společně se všemi návštěvníky až do horkého rána.



Druhý den se začalo o něco dříve a taky pěkně od podlahy. Velmi výrazné a návštěvníky velmi opěvované Pink Freud z Polska vystřídali britští toytronici Psapp. Ti během výborné a zábavné show stihli naházet do publika několik vlastnoručně ušitých koček a taky potěšit skvěle zvládnutých elektropopem. Po nich už vsichni „netrpezlivo“ vyhlíželi hlavní hvězdu večera, swingové Koop ze Švédska.



Kapela, kterou nebylo třeba představovat snad žádnému z navštěvníků, splnila očekávání. Koop naservírovali všech milovníkům nu-jazzu (acid jazzu) ten nejchutnější zákusek. I když zrovna nejsou svými swingově laděnými písněmi reflexí budoucnosti, jak hlasá hlavní motto festivalu, jejich vystoupení patřilo k životním zážitkům. Když magická zpěvačka Yukimi Nagano spustila svou „Summer Sun“, na tvářích všech se rozlil blažený úsměv a mráz běhal po zádech. Koop naplnili Wilsonic čirým dobrem a spokojeností.



Po Koop příjemně překvapil sedmičlený maďarský Erik Sumo Band, konkrétně tedy dvojice zpěvaček se silnými hlasy a charismatickými tvářemi. Na romantickou vlnu pak zabrnkal Sascha Gottschalk z Thief, zástupce německého Sonar Kollektivu. Jejich deska slibovala větší gradace a silněji prožitou interpretaci, nicméně vystoupení pouze v doprovodu kláves bylo příjemnou poslechovkou.

Až do půl třetí se čekalo na největší ostudu festivalu, zle nazvučenou a unylou Jazzanovu, doprovazenou značně afektovanou Clarou Hill, která víc než nu-jazzová vokalistka působila jako nešťastná vyčpělá popina. Špatně načasováné, možná přehnaně očekávané. Po několika skladbách spousta zklamaných odcházela zpět do svých domovů a spát.



Ti chytřejší a otrlejší si šli vyladit chuť na loďní, toho večera dubstepovou stage. Zkouknout divokou kartu wilsonického večírku. Hvězdná kola zde roztáčeli diktátoři MRK One, Loefah, MC Sgt Pokes a Mala z Digital Mystikz. Troufám si tvrdit, že tato produkce byla vůbec nejprogresivnější a nejnašláplejší z celého festivalu. DJs reprezentující styl v Británii už poměrně provařený, u nás stále více populární, rozštípávali loď svými mixy na třísky. Nízky strop, vydýchaný malý prostor, okolní vodní hladina – to vše dodávalo hudbě postavené na bassech skvělou atmosféru. DJům se nechtělo od mixu a posluchačům z parketu. Prostorem se nesla chytlavá vibrující zvuková linka, která hypnotizovala i ty, kteří dubstep slyšeli úplně poprvé.



Venku už bylo regulerní ráno, když poslední tanečnici opouštěli kymácející se loď a unaveným krokem se vzdalovali areálu wilsonického festivalu. Nezbývalo než zamávat a poděkovat našim východním bratrům za skvělou atmosféru a festival na vysoké úrovni.
Průzkum úspěšně ukončen.
Příští rok na viděnou, na slyšenou.

Text Katka Janotová, foto maruschka

www.wilsonic.sk