Reportáž z Wave Gotik Treffen

WAVE GOTIK TREFFEN
29.5 – 1.6. Leipzig

Lipsko v obležení temných vojsk.

Specifikum tohoto festivalu spočívá v tom, že necelé dvě stovky kapel a umělců vystupují na šestnácti různých místech po celém městě, to vše na ploše čtyř dnů. Můžete si vybrat z mnoha odstínů gotické subkultury, počínaje kytarovým death rockem, goth metalem přes syntetičtější dark wave, ebm až po výboje industrialu či dark folku. A nejen to, program zahrnuje i koncerty vážné hudby, divadla a autorská čtení. Na dvacet tisíc černooděnců tak křižuje Lipsko městskou dopravou, ve snaze stihnout co se dá. Mnoho zajímavých akcí se samozřejmě časově kryje, takže správný gotik již odjíždí na festival s vlastním harmonogramem. Celý složitý mechanismus festivalu naštěstí funguje s příslovečnou germánskou přesností.


I letos bylo z čeho vybírat – namátkou jmenujme alespoň Clan of Xymox, Cranes, bauhausovského Petera Murphyho, KMFDM, Stevena Severina, My Dying Bride a Opeth. Naši republiku zastupovali pouze The Prostitutes, kteří ale sklidili velmi dobrý ohlas. Podívejme se v detailu na „protilehlé“ okraje rozmáchlého hudebního žánru. Pódium rozměrné a vzdušné haly Kohlrabizirkusu patřilo panovníkům doom metalové scény My Dying Bride. Severoanglický kvintet byl doplněn o hostujícího houslistu, který citlivě podkresloval tradiční mollový dialog obou sólových kytar. Publikum záhy propadlo jejich melancholické atmosféře plné pomalých lámaných kytarových riffů i nečekaně melodických pasáží. Tohle kouzlo je do značné míry postavené na křehkém, nicméně velmi přesvědčivém vokálu Arona Stainthorpa, charismatického průvodce po krajinách zoufalství a zmaru.


My Dying Bride předvedli nejen skladby z letošního brilantního alba For Lies I Sire, ale i starší věci typu Dreadful Hours - naživo již tradičně tak trochu shakespearovský kousek – Aaron plačící, Aaron ležící v křečích na pódiu, Aaron vzkříšený. Podtrženo, sečteno: My Dying Bride opět přesvědčili, že tahle „nevěsta“ bude naštěstí umírat ještě dlouho. V klubu Anker se konal sraz temných kotlíkářů, na kterém se představily jak nové naděje dark folkové scény (Die Weisse Rose, Neutral), tak ostřílení apokalyptičtí „nedvědové“ Ostara a Sixth Comm. Moskevští Neutral mají za sebou skvělé album Sepents in the Dawn a jejich frontman Ash má kompozičního a básnického talentu na rozdávání. Pro své vystoupení zvolili překvapivě elektrické kytary oproti studiovému akustickému provedení, instrumentálně se blýskl houslový virtuóz E. Voronovsky. Přestože Neutral zanechali velice dobrý dojem, síla jejich studiových počinů je zřejmě koncertně nedosažitelná.


Naopak tomu bylo u australské Ostary, která i přes nedávné výlety k rockovějšímu pojetí vystoupila se třemi akustickými kytarami. Vokalista a skladatel Richard Leviathan překvapil brilantním zpěvem, ale i charismatem, když bez jediného mluveného slova si publikum na vymezenou hodinu zcela podmanil. Nastal čas opět trochu přitvrdit, a tak opouštím stísněný Anker club a nabírám směr k majestátní kupoli Kohlrabizirkusu, kde se schyluje k vystoupení jedné z hvězd WGT. Švédští Opeth jsou na dlouhém turné už více než rok po vydání alba Watershed, jejich energie a instrumentální dovednosti jsou však asi nevyčerpatelné. Mikael Akerfeldt mezi skladbami přiznal, že už jim koncertování leze na mozek, což záhy potvrdil nepříliš povedeným vtipkováním.

Nicméně jeho zpěv je neuvěřitelný, bravurně střídá zlověstnou chrčivou polohu, ze které běhá mráz po zádech s nevinným „clean“ vokálem směřujícím hodně vysoko. Zkrátka - nebe a peklo v jedné osobě. Za zmínku ještě stojí projekce, postavená na fantastické grafice alba Ghost Reveries: nekonečný běh lesem prozářeným měsíčním světlem, ze kterého vystupují nedefinovatelné bytosti. To vše přesně koresponduje s hudbou, a kdyby Akerfeldt mezi skladbami zavřel zobák, tak je dojem v podstatě dokonalý.

text a foto Karel Hron