4th Czech street party v Bruselu

Tahle historka ale odhaluje něco jiného, Čechům se v Bruselu mimořádně dobře kalí. A dokonce si na tu pařbu každý rok zaberou celou ulici. REPORT tuhle akci o víkendu prožil s kapelou Bek Ofis.

Česká street party v hlavním městě byrokracie místní baví. Aby ne. Požírání kaviárových minihubek v propocené košili s kravatou, která škrtí jako anakonda a balancování na vratkých podpatcích v předpisovém kostýmku, se bruselské diplomacii začíná pomalu zajídat. Všechny ty nudné recepce na velvyslanectvích už tak nějak splývají. Čím vlastně může zaujmout konzul takové Zambie? Přednáškou o nástrahách těžby kobaltu? O co příjemnější je pohled na českou velvyslankyni Milenu Vicenovou uvolněně korzující mezi stovkami lidí, kteří přišli před budovu stálého zastoupení ČR přivonět k české kultuře. Přednášek netřeba. Třída Caroly je obsypaná stánky česko-moravsko-slezkých krajů, které se prohýbají pod hromadami potravy. Každý kiosek korumpuje návštěvníky tuhými i tekutými plody svého regionu. Uzeninka vám nesedla, mysliveček to zpraví! Na vrcholu žebříčku oblíbenosti je samozřejmě pivo. V hlavách ulice stojí pódium na kterém Českou republiku právě reprezentuje kapela Bek Ofis. Pro tuhle pop-rockovou formaci je to zatím vrchol kariéry. Překvapuje mě kolik mají její členové  energie, máme za sebou totiž úmornou štreku z Prahy.

PUMP IT!

„Pojedeme v noci, abychom se vyhnuli nevlídným dopravním situacím a kolonám,“ učesaně mi Strossmayeráku vysvětluje mozek a tvůrčí leader Bek Ofis Jan J. Nedvěd (27). Za volantem vypůjčené dodávky od závodu Toytoa sedí klávesák Viktůrek (23), jedeme do zkušebny pro aparaturu a hlavně pro kytaristu Zdeňka (26). Při nakládání vyjde najevo, že je vůz podměrečný. Obavy se potvrdí po naložení dalších dvou členů. Nejdřív jedeme na hrad, pro Havla. Bubeník Michal H. (27) bydlí až na Karlštejně a z logiky věci zabere nejvíc místa. Další harampádí přihodí basák Kuba (26), kterého nakládáme v Plzni. Nástroje okupují podlahu i sedadla,  musíme proto cestu do Bruselu protulit, namačkání jeden na druhého jako Japonci v ranní špičce metra. Areálem benzinek, kde co hodinu zastavujeme, zní praskavé naříkání našich těžce zkoušených kostí. Závidíme vokalistce skupiny Kristýnce (21), která do Bruselu dorazí až nazítří podstatně pohodlnější cestou - vzduchem. Možná to ale takhle hochům vyhovuje, v nepřítomnosti ženských uší mohou hovořit otevřeně a bez zábran vyprávět bezpočet oplodňovacích historek.

SYMPAŤÁK ROZPAROVAČ

Jedeme celou noc, až do kuropění. Cestu nám zpestří přírodní úkaz na jednom z dálničních odpočívadel poblíž Frankfurtu. Mladý Čech tvrdí, že mu o deset km odsud kikslo auto, somruje vodu a odvoz, nikoliv k autu, nýbrž dál, na západ. Jede se prý oženit do Barcelony, nevěsta už čeká. Zabouchneme dveře a odjíždíme. Typ si vyslouží přezdívku sympaťák, kterou autora nejnedůvěryhodnější historky v dějinách lidstva dobrosrdečně počastuje kytarista Zdeněk. Nálepku „sympaťák“ začne odteď kapela používat v souvislosti s čímkoli, co by mohlo mít zájem někomu z nás prošacovat kapsy, dát nám přes hubu, případně nás rovnou rozčtvrtit.

Po náročné cestě vítá kapela Brusel radostnými výkřiky. Život do žil osazenstvu Toyoty vlévá hlavně pohled na okouzlující Bruselanky, kterým řidič Viktor vzdává hold frenetickým tisknutím klaksonu. V Českém domě, místě, kde sídlí české zastoupení, si vyzvedneme klíče a zadáme do navigace adresu našeho domu. Trefíme se až napotřetí. „Snažili jsme se dostat do domu nějakých nevinných občanů, kteří neměli potuchu o tom, co se děje,“ glosuje vedoucí Nedvěd příhodou vykoupenou potem a krví. Dvakrát po sobě jsme vynesli celou aparaturu do čtvrtého patra úplně cizího domu a dobývali se k nechápavým nájemníkům. Zdeněk, který zadal špatnou adresu do GPS unikne jen o fous lynčování. Večer jdeme do historického centra, podíváme se na vyhledávanou sochu močícího panďuláka. A jdeme na večeři s dvěma bruselskými stážistkami, které pracují v Českém domě. Poprvé v životě jím šneky. K mému překvapení ale hlavonožce nejdeme nikam zapít, kluci chtějí být čerství na zítřek.

CZECH STREET PARTY

Na jeviště osmkrát šest metrů další den kolem čtvrté nastoupí horší varianta Čechomorů, kapela Kočk Orchestr. Na rozjezd dobrý. Mezitím už v zákulisí přešlapují Bek ofis. Škrtá se v playlistu, ladí se garderoba. Zvítězí varianta kokainově bílého zpěváka a kapely v barvě čerstvého asfaltu. Čekám příjemný popíček z debutu For the truth you must fight. Následná exploze spojená s ohlušující tlakovou vlnou mě příjemně překvapí. B.O. bezpochyby provází síla, na živo jsou perfektní. Hle, tak přece se dá pop dělat kvalitně a originálně. J. J. Nedvěd si obecenstvo podmaňuje svým naléhavým altem, Caroly trsá a výborně se baví. Bek Ofis odvedou výbornou práci. Naklepou publikum jako řízeček, Niceland ho vymáchá ve svém emo-vajíčku, reggae banda Tleskač ho obalí do hopsavé strouhanky a Supporti připraví vařící papiňák. A multikulturní masa se radostně škvaří. Kalba nekončí ani po koncertu. Bekáči jdou svůj úspěch zapít do nedalekého parku, přidá se i Niceland a pár fanynek. After party se živelně přelije do jedné z bruselských knajp, kde se rozjaření Češi zkrmují tekutými chleby až do rána. Další den naložíme dodávku a odjíždíme do německých Cách, kde má kapela malé koncertní intermezzo na jedné vysokoškolské beach party. Na cestě do Prahy frontman Bek Ofis spokojeně bilancuje: „Byla to skvělá zkušenost, zjistili jsme že jsme schopný zahrát kdekoliv. Lidi byli nadšený, doufám, že z toho budou další akce.“ Tak zase za rok, v Bruselu.