Honza Křížek: Náhodná setkání neznámého druhu

Je až neuvěřitelný, co všechno se někdy semele během několika málo dní.

Kdyby mi někdo před nedávnem řekl, co všechno zažiju během jednoho týdne, asi bych si zaklepal na čelovku a posvítil si na toho pomatence.

Všechno začalo a zkončilo v Brně.

Cestou k Balatonu jsem se tam stavil za kámošem a hned první večer se stala ta nejneočekávanější z nejneočekávanějších náhod. Cestou do baru Skleník jsem potřeboval vybrat nějaký peňauze. Kósek od Skleníka jsem jeden takovej punkomat potkal, zrovna z něj vybíral starší upravený pán v klobouku a dlouhým tvídovým plášti. Nevím, kde se v mojí palici občas berou tak pošahaný nápady, ale hlavou mi proběhlo: „Kdyby to tak byl Tom Waits…“. Vím že to teď bude znít asi hodně neuvěřitelně, ale věřte nevěřte, ten chlápek se chvilku na to otočil, podíval se mi upřeně do očí a já si v tu chvíli uvědomil, že to ďáblík s typickým chraplavým hlasem fakt není.

Druhý den ráno jsem tedy – ještě lehce otřesen – odjel k Balatonu, přesněji do městečka Balatonfüred. Hned odpoledne jsem podnikl výpravu parníkem na poloostrůvek Tihany a tam…

Moje první kroky – jakoby někým vedeny – zamířily neomylně do místního kostela. Při průchodu dobovou expozicí mne zaujala počmáraná mánička s hodně hustým černým hárem, kterak se s obrovským zájmem naklání nad vykopávkou nějakejch šutráků z roku Nevímnáct Kdovíkolik…už ten pentagram přes celý záda mě varoval... Když jsem procházel kolem a zaslechl, jak se baví se svým synem typickou američtinou s výrazným akcentem z Chile, pomyslel jsem si: „Proboha!“, či spíš: „Pro Ďábla! Tohle musí rozhodně být…“.

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Stál jsem tam jak opařenej zabíjačkovou polívkou a trvalo mi dobrých 666 vteřin, než jsem popadl dech, rozklepaným hlasem a středoevropskou angličtinou s výrazným nádechem ruštiny zakoktal: „Hi, excuse me, but…are you really…??!“, do čehož mi ten vysoký udatný snědý pán zkočil pohotovou odpovědí a s úsměvem od ucha k uchu: „Oh no, I’m not Tom Araya…be sure, man“. A řehtal se snad ještě dobrých 11.1 minut. V následujícím rozhovoru mi přiznal, že si ho s frontmanem Slayer plete kdekdo, dokonce na tom občas v hospodě vydělá i pár panáků. Poděkoval jsem mu za pochopení a na oplátku mu vyprávěl, že já mám v Čechách to samý, akorát s Petrem Mukem. Koukal na mě udiveně.

Cestou z Langošákova sem se stavil opět u kámoše v Brně. Zašli jsme do klubu Stará pekárna, kde právě končila nějaká německá kapela s dvouma basákama. Dali jsme si dvě pivka a posadili se. Zhruba po deseti minutách se najednou, z ničeho nic, od vedlejšího stolu zvedli dva zcela neznámí týpci a jeden z nich začal hulákat na celej lokál typickou Mississippštinou:

„Ladies and gentlemen, we are Rubber Blues from New Orleans Lousianna and we will play for you some blues from Mississippi river all night long!“.

Jeden z nich hrál kytaru a kazoo, druhej měl místo kontrabasu otočenej škopek na prádlo, do něj zaraženou násadu na koště a na ní napnutou prádelní šňůru a opravdu hráli pecky od Roberta Johnsona a další bluesový perly.

Vzpomínám si, že podobný překvápko a  radost jsem měl naposledy několik let zpátky na Sázavafestu z tehdy mě zcela neznámých Mako Mako…no a jsme opět v Brně. Tak ještě dotáhnou to metro a je jasný, kam se stěhuju!

text a foto: Honza Křížek
www.blueeffect.cz